Svátek má: Bernard

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

ČR nevadí vraždění v Gaze?

Najednou nás lidská práva nezajímají. Palestinci za plotem v Gaze jsou něco jiného než naši občané, po kterých se za bolševíka střílelo, když se pokoušeli přejít hranici?


Skóre mrtvých z masakru u hranice, která hermeticky uzavírá pásmo Gaza, už dosáhlo 62, postřelených jsou tisíce. Věcí se mimořádně zabývala Rada OSN pro lidská práva. Sdělení vysokého komisaře OSN na adresu Izraele bylo jasné: Ukončete okupaci a násilí, a vaše nejistota skončí.“ Zato české ministerstvo zahraničních věcí se zmohlo jen na trapné prohlášení, ve kterém „Česká republika vyjadřuje znepokojení z eskalace násilí v Gaze, jež si vyžádala desítky obětí. Vyzýváme všechny strany ke zdrženlivosti a k přijetí efektivních opatření k zamezení dalších ztrát na životech.“

Připomeňme si, že Palestinci jsou v Gaze obehnáni plotem podobně, jako jsme bývali my za bolševíka. Jen je možná dokonalejší, lidstvo od té doby pokročilo. Někde jsou elektricky nabité dráty v mnoha řadách, proložených uhrabanými cestičkami, aby byly vidět stopy, jinde něco na způsob Berlínské zdi. Pohraničníci z ČSSR nebo NDR by jen obdivně kroutili hlavou.

Když se někdo pokouší tímto pásmem mezi palestinskými „autonomními“ územími a Státem Izrael svobodně projít, střílí se po něm stejně, jako se střílelo po našich. Na střelbu po našich se zapomenout nedá, jsou kvůli tomu točeny filmy, budována muzea, stavěny pomníčky. Dokonce i vědecké ústavy potí krev, aby nic z toho nezapadlo a o hrůzách komunismu jasno měla i mládež, která to nemohla zažít.

Ale vzpomeňme na září 1989 ve východním Berlíně. Když se rozhodli všichni, že půjdou na druhou stranu, tak se nestřílelo. Nikdo se neodvážil plošně střílet po všech. Režim raději padl. V 50. letech by to možná dopadlo jinak, ale během času i ten nejzuřivější bolševík začal respektovat určitá civilizační pravidla. Dokonce ani na konci 60. let spojenecké tanky v Československu nezabíjely po desítkách, ale spíše po jednom, a nezpůsobily střelné zranění tisícům lidí, jen asi desítkám nebo stovkám. Dnes jsme o půl století dál, ale jako bychom se vraceli zpátky...

Jak si to teď má ta nebohá školní mládež srovnat v hlavě? Mají pro ně badatelé ustrčených ústavů doplňovat učebnice poznámkami pod čarou, že nejnovější politika naší vlády, vyjádřená prohlášením ministerstva zahraničí, mění pohled na to, kdo je bídák a kdo hrdina? Podle nového pojetí je nutno hodnotit střelbu po osobách pokoušejících se o nedovolené překročení hranic jako oboustranné násilí. Vzniklo evidentně nedostatkem oboustranné zdrženlivosti. Zoufalý zastřelený ubožák je vinen, že se mu zachtělo svobody a nedokázal dřepět za plotem, za kterým končí šance pro normální život.

Připomeňme si dále, že v Izraeli vládne režim, který jen znalci odliší od apartheidu. Většina Palestinců žije na separátních, vzájemně oddělených kouscích země, podléhá státní moci Izraele, ale nemá srovnatelná práva s občany Izraele. Existují usnesení Rady bezpečnosti OSN, podle kterých je značná část palestinských území výslovně okupována Izraelem. V Izraeli vám samozřejmě i malé dítě snadno vysvětlí, že je to tak v pořádku. Že je to stát Židů, žili tu před 5000 lety. A že Palestinci usilují o svůj stát. Ať se tedy starají o své.

Jenže tyto dva státy jsou iluze. Uzavřené ostrůvky Palestinců nemohou provozovat běžnou hospodářskou činnost, která by je uživila. Pásmo Gazy má omezeno dokonce i zásobování z moře. Čas od času jsou přechody na hlavní území Izraele otevřeny, ale spoléhat se na to nedá, že palestinské podnikatelské subjekty budou schopny posílat dodávky zboží pravidelně a včas. Když se brány zavřou, mají smůlu. Tohle je okolnost, která je spolehlivě likvidační.


Izrael bohužel není rozdělen jen plotem. Uvnitř společnosti je rozdělen ještě hlouběji. V tomto procesu se to dobré oslabuje a ničí a to nejodpornější arogantně dominuje.

To dobré bývá skvělé. Měl jsem kdysi příležitost projíždět špičkové izraelské podniky, nemocnice a vědecká pracoviště oslnivé úrovně. Viděl jsem promyšlenou snahu, jak nabídnout příležitost milionu Rusů, kteří tam přijeli na konci století, většinou s vysokou kvalifikací, pro kterou nebyly příležitosti k uplatnění. Proto vznikaly inkubátory projektů z průlomových vědeckých poznatků, technoparky, speciální školy, poskytovaly se granty a hledaly nejvhodnější formy podpory inovativního podnikání. Kdybychom převzali desetinu těchto zkušeností, jsme už dávno uprostřed velkého skoku.

Ukazovali mi to na bezpočtu prezentací, ale když pak začala debata, tón se změnil a na povrch vystupovaly obavy. Budovatelé izraelské vlasti v nehostinných podmínkách Blízkého východu pociťovali bezmoc vůči extrémismu, který v zemi narůstal a znemožňoval civilizované řešení strategického problému – jak dosáhnout toho, aby nepřátelství skončilo a mohli žít v míru a v hospodářském propojení se svým okolím.

Nezapomenu, jak mi ministr pro regionální spolupráci Milo (už je to skoro dvacet let) popsal prosperující izraelsko-arabské podniky na hranici nebo kousek za ní, ale kladl mi na srdce, ať to moc nerozmazávám, protože se nerado slyší, že by si sousedé mohli být docela blízcí.

Šance se ujaly jen bílé vrány. V Galileji jsem navštívil jeden ze čtyř průmyslových parků, které tam vybudoval Stef Wertheimer (s kořeny v Česku). Roku 2000 zaměstnávaly 3 500 osob, a to jak Židů, tak Palestinců. Park byl budován kolem školy podnikání pro vysloužilé vojáky. Vrátili se do civilu a celá jednotka v čele s kapitánem se změnila ve firmu (ten se stal ředitelem). Ostatně, takhle spolu drželi už od střední školy, jak to popisují Dan Senor a Saul Singer v učebnicovém Start-up Nation (česky Příběhu izraelského hospodářského zázraku, Aligier, Praha 2011). Nejprve absolvovali školu podnikání, a pak začali rozbíhat výrobu. Zaměstnanci byli Arabové ze sousedních vesnic. Všechno klapalo, nikde žádný problém.

Znovu a znovu jsem zjišťoval, že ti, kdo Izrael vybudovali (často od kibucu) a prošli životními drahami tohoto typu, měli upřímnou snahu o mírové vyústění svého úsilí. Jenže s postupem času na to měli stále menší vliv. Noví občané, kteří přicházeli z nejchudších oblastí Evropy i Afriky, potkávali v Izraeli hotovou společnost, ve které se nevyznali. Snadno se chytali na třaskavá hesla, která jim říkala, kdo za to může. Zjišťovali také, že nejsnáze lze bojovat o místo na slunci náboženským extrémismem. Toho sechytili političtí podnikatelé, kteří se naučili využívat nástroje vydírání.

Jak se pozná rozdělená společnost? Ve vládních koalicích mají klíčové postavení pidistraničky s pár rozhodujícími hlasy, které by bez napětí a válečných hrozeb ztrácely na významu. Tím je usnadněno zneužití Izraele jako nástroje amerických neokonzervativců pro udržování neklidu v regionu. Spojené státy zablokovaly vytvoření nezávislé vyšetřovací komise, která by se zabývala hromadnou ostrou střelbou po Palestincích na hranici. Česko zase posloužilo v EU a zablokovalo rezoluci, která odsuzovala přesun velvyslanectví USA do Jeruzaléma.

Jdeme bezhlavě na podporu něčeho, co tvůrce Izraele, dnes už starší generaci, dost děsí. Víme vůbec, co chceme? Nebo stačí občas se jen někde ukázněně zeptat?

Nedivím se požadavku, aby vládní prohlášení vznikající vlády omezilo naše vojenské aktivity jen na to, co bude schváleno Radou bezpečnosti. Podporuji také obecné referendum v nejširším rozsahu, včetně zahraničních závazků. Čeští občané by si neměli nechat diktovat nějakými politickými trpaslíky, závislými na vnější podpoře, jak chránit svoji bezpečnost a mír a jak definovat české národní zájmy.

Zbyněk Fiala