Svátek má: Alžběta

Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Existuje strategie rozvoje sportovní infrastruktury?

Nechci se dnes zamýšlet nad nekoncepčností různých koncepcí v oblasti sportu, ani nehodlám rozebírat důvody, proč nejčastěji vznikají koncepce pouze dílčí a krátkodobé, které do systému českého sportu paradoxně nepřinášejí řád a spravedlnost...

...ale naopak přispívají k stále většímu chaosu, ani nebudu rozebírat příčiny, proč ta či ona přijatá opatření nevyhovují všem. O podobné úvahy jsem se totiž na tomto místě podělil se čtenáři již vícekrát a jistě ne naposled.

Nemůžu se ale zbavit silného přesvědčení, že jednou z podmínek úspěšného rozvoje sportu v naší republice je zlepšení využívání současných, případně budování nových sportovišť. Garantem a také největším donátorem rozvoje sportu je stát. Finanční prostředky, které k tomu používá, jsou z veřejných zdrojů. Proto by měl stát také zajistit, aby rovný (nikoli rovnostářský) přístup ke sportu mohli mít všichni občané.

Současná praxe tomu ale neodpovídá. Pominu-li individuální, neorganizované, volnočasové sportování, je většina sportovců (dětí i dospělých) organizována ve sportovních spolcích. Tyto spolky pak k realizaci sportování zákonitě potřebují odpovídající prostor, tedy různá sportoviště. Kapacita stávajících hřišť, hal či tělocvičen však buď není schopná uspokojit poptávku, nebo jsou sportoviště využívána iracionálně a nesystémově. Nově založený sportovní spolek, byť třeba nabízí velmi atraktivní sportovní vyžití pro děti, má velký problém si normálním způsobem za úplatu (nikoli úplatek) zajistit tréninkové hodiny v odpovídajících sportovních zařízeních. Často ani neví, kde má svoji snahu zahájit. Vlastnictví sportovišť je přirozeně různorodé, vlastníkem může být stát, obec, sportovní spolek nebo soukromý podnikatelský subjekt. Chce-li nový zájemce o sportování realizovat svoji činnost např. ve školní tělocvičně, často netuší, má-li jít žádat ředitele, učitele tělocviku, školníka, nebo úředníka obecního úřadu. Když už se konečně obrátí na kompetentní místo, naráží na nezájem, neochotu, přemrštěné finanční požadavky, o možnosti korupčního jednání se ani nechci zmiňovat. Praxe je taková, že ve školní tělocvičně má před třicetičlennou skupinou malých dětí toužících po pohybu, často přednost šestičlenná skupinka podnikatelů, kteří si jdou zahrát „fotbálek“ a nemají problém pronájem zaplatit.


Proč? Protože na otázku v titulku musím odpovědět neexistuje, ale měla by!

Chápeme-li strategii v jejím pravém významu, tedy jako dlouhodobý záměr činnosti k dosažení určitého cíle, musíme konstatovat, že možná právě důraz na dlouhodobost je příčinou její neexistence. To jsem se ale znovu dostal k příčinám pouze krátkodobých řešení, musel bych zmínit střídání politických garnitur, partikulární zájmy, a to dnes, jak jsem v úvodu avizoval, nechci.

Netroufám si radit odborníkům, jakou metodikou má být strategie rozvoje sportovní infrastruktury vytvořena. Jisté je ale to, že žádná reálná a životaschopná strategie nemůže vzniknout bez popisu a analýzy stávajícího stavu. Stát proto musí dříve nebo později najít odvahu, vůli i nástroje k tomu, aby udělal co nejpřesnější pasportizaci současných využitelných sportovišť. Až následná analýza zjištěného stavu může být prvotním podkladem a podstatnou součástí budoucí strategie. Pak bude třeba najít způsob, jak lépe a účelněji využívat současná fungující místa ke sportování a zároveň rozhodnout, kde se budou stavět nová sportoviště, jakou budou mít podobu a na kolik občanů bude každé z nich připadat. Na konci snažení pak možná konečně uvidíme vhodně regionálně umístěná multifunkční sportoviště, kde budou moct občané sportovat.

Důvodem k hořkému úsměvu může být fakt, že o podobě sportovní infrastruktury se rokovalo už za vlády Marie Terezie a že ve třicátých letech 20. století měli v tomto směru celkem jasno, jen nestihli plány kvůli světovému válečnému konfliktu realizovat. Tak se mi chce věřit, že bychom mohli a měli na prvorepublikové snahy navázat, český sport si to ve 21. století rozhodně zaslouží! Nebude to lehká práce, ale jiná cesta není.  

Zdeněk Ertl