Svátek má: Patricie

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Komu a na co evropské dotace?

České čerpání z fondu soudržnosti provází extrémní domácí nerovnost, kdy Praha spolkne vše. Změny doma jsou proto důležitější než pokusy o změnu v Bruselu.


Každé jednání o rozpočtu provázejí spory, kolik chceme vydat a za co. U toho evropského je to o to složitější, že o rozpočet fakticky nejde. Na společné výdaje se vydává nepatrný zlomek z HDP, jen něco přes jedno procento. O to „něco přes“ se teď povede krutý boj, ale ve hře jsou jen další jedna nebo dvě desetinky. Krutost boje proto zjevně neodpovídá cíli.

Pro Česko je charakteristické, že nechce nic měnit. Je to patrné všude. Karty jsou rozdány, zájmové skupiny pevně usazeny. Trochu rozhýbat je dokáže teprve veškeré nasazení elitních policejních sil, jako před časem v Brně. Ale co je nám to platné, tohle zvládnou jen v jednom regionu, ne ve všech.

Česká vláda odmítá nějaké vnášení novot do rozpočtu v podobě přizpůsobování klimatickým změnám (pokud nejde jen o usnadnění výstavby jaderné elektrárny). Uděláme všechno pro digitalizaci a novou průmyslovou revoluci, tedy na nástěnkách a v projevech na konferencích – ale peníze ať dostávají ti, kdo jsou na to zvyklí. Chceme, aby pokračovaly zemědělské dotace na bezohledné drancování půdy, kterým zabíjíme vše živé (kromě hrabošů, ale na ty taky dojde). O kvalitě lesního hospodaření si promluvme za dva, tři roky, až tu skoro žádné nebudou. Prostě děláme to dobře, peníze sem!

V nejbližším roce se má jednat o 168,7 miliardy eur pro celou EU, to je asi 4,2 bilionu korun (podle optimistického kurzu koruny, který poslední zvýšení úrokové míry ČNB postrčilo na hranici 25 korun za euro). Český HDP je 5,5 bilionu korun, takže se toho neporcuje tak moc. Důležitější srovnání je jiné, EU dováží ročně energii za 350 miliard euro, tedy za částku, která je dvakrát vyšší než její – byť minimalistický – rozpočet. Jednou z priorit nového předsednictví je tuto částku maximálně snížit, to je otázka energetické suverenity, a zároveň chce nahrazovat fosilní zdroje obnovitelnými. Na stole je plán uhlíkové neutrality do roku 2050 a některé členské země jej chtějí dosáhnout ještě dřív.


Evropskou energetiku přitom nechápejme jen jako součet těch národních, evropská energetická suverenita je snazší cíl než národní, protože v energetické unii – s prostupnými přechody mezi národními sítěmi – lze snáze využít výhod toho, že na severu (a obecně na pobřeží) fouká vítr a na jihu praží slunce. Ač jde o zdroje nestálé, jejich propojení dokáže značnou část této nevýhody odstranit.

Ale také regionální energetické suverenity lze docílit snáze než národní – alespoň v regionech, které pro to nabízejí příznivé podmínky. Jenže u nás jsme se zaklesli do představy národní energetické suverenity, zatímco jinde v ekonomice jsme suverenitu bezstarostně odevzdali do zahraničí. Znovu tedy chceme prolévat krev za něco, co za to nestojí. Nebo aspoň, co za to nestojí někomu jinému než nějaké specializované zájmové skupině.

Další prioritou Evropské komise je digitalizace, ale ta také narušuje bujné představy pragocentristů. V zajímavé knize Miroslava Svítka, Michala Postráneckého a jejich kolektivu z ČVUT, kterou každému vřele doporučuji (z knihovny, je docela drahá), najdeme kapitolu profesora Vladimíra Maříka o Společnosti 4.0. Je to protažení úvah o tom, co s námi udělá umělá inteligence a schopnost inteligentních zařízení vzájemně se propojovat po internetu.

Zatím se s tím setkáváme jen ve stádiu vzniku, ale tendence směřuje k propojení téměř všech elementů reálného světa. Komunikují spolu čím dál víc automaticky a hlídají si sami své stavy a možnosti spolupráce. To chceme, ale pak se musíme smířit s tím, že do toho můžeme čím dál méně zasahovat. „Vznikají tak rozsáhlé složité systémy, které nelze řídit z jednoho centra,“ shrnuje profesor a dodává, že „dosavadní obecná teorie systémů, opírající se o hierarchický způsob řízení, totálně selhává.“

Chce se mi to komentovat, že nás čeká „totalita svobody“ nižších jednotek. Prostě se jí nedá zabránit, pokud to ty decentralizované společenské jednotky dokážou uchopit. K tomu ovšem potřebují „technologickou suverenitu“, jak o ní píše jedna z nejzajímavějších osobností současné Evropy Francisca Bria. Její výklad najdeme v publikaci skupiny autorů z britského New Economics Foundation (NEF) zvané Economics for the Many, kde nabízejí nový výklad ekonomie pro potřeby labouristické levice.



Bria tam píše o potřebě obrany před největšími světovými technologickými společnostmi jako je Google, Facebook nebo Amazon, které ovládají naše data, což je v době umělé inteligence nástroj k ovládání lidí. Pokud se města a regiony dokážou vybavit vlastními technologiemi – vznikajícími ve spolupráci globálních commons – budou schopné znovu převzít do vlastních rukou veřejné služby (energetika, doprava, finance, bydlení a další) a spravovat se nástroji přímé demokracie.  

V Česku to probíhá přesně opačně. Typický je pokus sebrat obcím pravomoci ze stavebního zákona a soustředit je v jednom pražském úřadě, aby se lobbisté tolik nenaběhali. Pěkný byl také pokus nového mýtného systému, jak podchytit každého, kdo vstoupí na naše území. Aniž by o tom, věděl, to dá rozum. Kdo všechno by se pak mohl napíchnout na tento systém, to už ponechme mafiánské šikovnosti.

Česko se tak znovu a znovu probouzí do mlhavého snu, ve kterém budoucnost neexistuje. Co je nám do toho, že svět se mění? Dejte nám peníze a bude klid. Argumentujeme přitom kohezí, soudržností, srdce bychom rozdali. Ale podívejme se, jak jsme kohezní doma. V Praze mají HDP přes milion korun na obyvatele, ale ve Středočeském, druhém nejbohatším kraji, to dělá jen necelý půlmilión. Stačí se podívat do regionálních statistik Českého statistického úřadu.

Ze stejného zdroje lze vstoupit také do evropských tabulek, které srovnávají regiony v rámci celé EU. Jsou tam čísla z roku 2017, ale pro orientaci to stačí. Nejbohatší region, vnitřní Londýn s šestinásobkem průměrného HDP EU na osobu, už tam letos nebude. Hned za ním byl Lucemburk (253 procent) s vysokou koncentrací europoslanců a pracovníků evropského soudnictví, který byl na tom dokonce o desetinu líp než Brusel (5. s 196 procenty). A už se na nás směje Praha na 7.místě s 187 procenty unijního průměru (před Bratislavou se 179 procenty). Jsou ti Pražáci nejpracovitější, nebo dokázali nejvtipněji stáhnout všechny zdroje na sebe? To by ale nebylo moc soudržné... Naštěstí to nedělají všichni, ale jen někteří.

Evropské peníze bychom chtěli, ale sami nejsme rozdávační. Když se podíváte na míru zdanění, v Česku musí veřejný sektor vystačit se 41,7 procenta HDP (2018), když započtu i schodek. V Německu si veřejný sektor stáhne o desetinu víc (44,6 procenta), zhruba stejně jako je unijní průměr. Vystupují nad něj Seveřané (Finsko 53,1; Dánsko 51,5; Švédsko 49,8) a bohatýrská Francie (56,8). Když se však podíváme na ziskovost zahraničních společností v Česku, u nás jsou na tom nepoměrně lépe než jinde.

Když to shrneme, zisky zahraničních společností jsou vyšší, zdanění nižší, a tak chceme, aby nám to EU doplatila v kohezních fondech, o kterých se začne v Bruselu v pondělí vyjednávat na nejvyšší úrovni. Samozřejmě, že i ty kohezní fondy si najdou cestu, jak posílit životní úroveň nejpotřebnějších v Praze. Něco ji tam udržovat musí.

Proto vyjednávání české vlády v Bruselu zdaleka není tak zajímavé jako to, zda se Jágrovi Oceláři udrží v hokejové extralize. Jágrovi bych to přál, s tím Bruselem je mi to jedno. Ten hlavní boj si musíme vybojovat doma a místo dotací se musíme soustředit na spravedlivý podíl z vytvořeného národního důchodu. Teprve to nám může zvednout sebevědomí i na evropské úrovni.

Zbyněk Fiala