Svátek má: Gizela

Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Organizace sportu, aneb co kdo ve sportu dělá?

Po květnovém otevření tzv. dotační kauzy na MŠMT, v jejímž průběhu už čelí policejnímu obvinění pět osob, se začalo s větší než obvyklou intenzitou hovořit a psát o problematice sportovní oblasti, o financování sportu, o jeho pozitivních zdravotních, sociálních i ekonomických dopadech apod.

Snad i v tomto případě bude platit, že všechno zlé je taky pro něco dobré. Pod tíhou odhalených nekorektních a nezákonných postupů by totiž mohla vzniknout příznivá situace k tomu, udělat konečně v systému rozdělování státních dotací pořádek.

Pozorně sleduji a vlastně vítám všechny články, komentáře, diskuze či rozhovory na téma financování sportu, často mi však připadá, že názory řečníků či pisatelů jsou velmi nesourodé, vytržené z širších souvislostí.  Někdy mám dokonce pocit, že autoři těchto názorů mají o sportovní oblasti jen omezené povědomí, nebo objektivní sportovní realitu záměrně zkreslují.

Jako další příspěvek do této „všesportovní diskuze“ proto dnes nabízím jednoduchý pohled na podstatu organizace a aktuální podporu sportu v naší republice, kdy stát tuto strukturu podporuje různým způsobem.  

Střešní sportovní organizace. Jsou sdruženy na základě příbuznosti sportů nebo na základě historického vývoje. Zajišťují servis a mohou organizovat i vlastní sportovní aktivity na podporu svých členů. Lze je rozdělit do dvou skupin: 

  • Zajišťují svým členům (svazům, klubům, tělovýchovným jednotám) kompletní servis (organizační, právní atd.). Do této skupiny patří např. Česká unie sportu, Sdružení sportovních svazů České republiky, Česká unie bojových umění (která je ale i členem ČUS).  Samy též mohou organizovat a zajišťovat vlastní sportovní činnost pro své členy i veřejnost. Pečují o vlastní majetek, sportovní infrastrukturu.
  • Zajišťují svým členům pouze speciální, účelový servis. Nemají žádné vlastní sportovce. Do této skupiny patří např. Český olympijský výbor (zajišťuje účast sportovců na olympijských hrách) a Český paralympijský výbor (zajišťuje účast sportovců na paralympijských hrách).

Sportovní svazy. Organizují pravidelnou sportovní činnost, včetně té soutěžní, v daném sportovním odvětví (případně v několika disciplínách). Existuje jich více než 100, ne všechny jsou však státem podporovány.

Všeobecné sportovní organizace. Organizují všeobecnou sportovní činnost, nepořádají soutěže, patří sem Sokol, Orel, ATJSK, tělovýchovné jednoty a některé sportovní svazy a kluby České unie sportu a Sdružení sportovních svazů České republiky. Část těchto sportovců realizuje soutěžní sportovní činnost prostřednictvím sportovních svazů, ti, kteří se účastní postupových soutěží, musejí být proto zároveň členy sportovních svazů.

Organizace školního a univerzitního sportu. Sdružují sportovní kluby a sportovce. Patří sem Asociace školních sportovních klubů, Česká asociace univerzitního sportu a Česká asociace akademických technických sportů. Poslední dvě asociace zajišťují účast sportovců na světových univerziádách.

Rezortní sportovní centra. Jejich hlavním posláním je vytváření podmínek pro přípravu profesionálních sportovců k reprezentaci státu, existují při Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvu obrany a Ministerstvu vnitra.

K podpoře reprezentantů jen malá poznámka. Stát reprezentují buď profesionální, nebo amatérští sportovci. Profesionální sportovce buď zaměstnává a platí stát, nebo je zaměstnává nějaká jiná společnost, domácí či zahraniční. Většinou jsou, ale nemusí být členy některého českého sportovního svazu a klubu. Stát si je vlastně „půjčuje“ a často za to platí jim i jejich zaměstnavatelům, kteří je ale mohou či nemusí uvolnit. V mnoha sportovních odvětvích reprezentují stát amatérští sportovci, kteří si účast na mezinárodních akcích často plně nebo částečně financují sami.


Hodně se poslední dobou hovoří o potřebě vytvoření rejstříku sportovců, který dosud z mnoha důvodů neexistuje. Jeho vytvoření je jistě potřebné, protože k spravedlivějšímu a objektivnějšímu rozdělování státních dotací na podporu sportu je skutečně nezbytné udělat v evidenci sportovců pořádek, znát, kolik je aktivních sportovců, kolik trenérů, funkcionářů, odhalit duplicity, „mrtvé duše“ atd.

Já si na tomto místě ale dovolím nabídnout trochu jiné srovnání. Podíval jsem se na počty členů a sportovních klubů či pobočných spolků v největších sportovních spolcích.

Česká Unie sportu – 7 411 sportovních klubů a tělovýchovných jednot (SK/TJ); 1 131 260 členů

Sdružení sportovních svazů České republiky – 9 960 SK; 617 995 členů

Sokol – 1 186 pobočných spolků, z toho podle údajů v rejstříku MV 125 neaktivních; 156 000 členů

Orel – 277 pobočných spolků, z toho podle údajů v rejstříku MV 48 neaktivních; cca 16 000 členů

Jsem přesvědčen o tom, a věřím, že spolu s valnou většinou sportovců, že jedním z podstatných kritérií při rozdělování státních dotací pro sport by měly být právě počty členů a sportovních klubů, které jednotlivé organizace sdružují. Srovnáme-li si však výše uvedená čísla se skutečnou v posledních letech realizovanou státní finanční podporou těchto organizací, věřte, nevěřte, nenajdeme žádnou, byť třeba jen orientační, přímou úměrnost. Při bližším porovnávání dokonce dojdeme k propastným, nelogickým a nepochopitelným rozdílům. Myslím, že ptát se PROČ, je nejen oprávněné, ale velmi žádoucí!

Sport je nesmírně důležitá společenská oblast. Jde jen o to, kdo a s jakými úmysly o něm bude nadále rozhodovat. Já chci věřit, že převahu získají skutečné veřejné zájmy, což povede k vytvoření nových, co nejvíce objektivních pravidel pro státní podporu sportu a sport přestane mít nálepku korupce, nezákonného ovlivňování atd. Nepromarněme tuto příležitost.

Zdeněk Ertl