Svátek má: Milan

Komentáře

Miloš Zeman

prezident České republiky

Projev prezidenta republiky při 40. sjezdu ČSSD

Milé přítelkyně, vážení přátelé,

už dlouho jsem toto oslovení nepoužil, a bylo mi to líto. Stýskalo se mi po vás. Chtěl bych vám poděkovat za pozvání a chtěl bych vám říci, že jsem sem přijel z několika důvodů.

Ten první a důležitý je vděčnost. Ano, říká se, že politika nezná vděčnost. Ale lidé, kteří vyznávají tuto zásadu, na to dlouhodobě zpravidla doplatili. A já bych chtěl poděkovat těm, kdo mi v prezidentské kampani vyjádřili svoji podporu a dali mi svůj hlas. Chtěl bych tedy poděkovat třem v médiích nejčastěji uváděným kandidátům na předsedu, a to v abecedním pořadí, tedy Janu Hamáčkovi, Milanovi Chovancovi a Jirkovi Zimolovi, a omlouvám se těm zbývajícím, tuším, asi pěti kandidátům, jejichž stanoviska neznám, a proto jim nemohu ani poděkovat, ani vynadat.

Pokud jde o další, velmi si vážím stanoviska Ivany Stránské, paní hejtmanky Jihočeského kraje, a pana Jiřího Běhounka, hejtmana Kraje Vysočina, a rovněž jim velice děkuji za jejich podporu. Samozřejmě, že plně respektuji i odlišné názory, a proto respektuji i názor tří sociálně demokratických hejtmanů, kteří vyjádřili podporu Jiřímu Drahošovi. To jest Martina Netolického, hejtmana Pardubického kraje, Josefa Bernarda, hejtmana Plzeňského kraje, a Jiřího Štěpána. Já si vždycky říkám Husák a Štěpán, a jmenuje se Husák, nebo Štěpán? Tak v tomto případě je to Štěpán. Tito tři hejtmani společně s Jiřím Čunkem a trestně stíhaným Martinem Půtou udělali docela hezkou a svěží věc, že skotačili na louce a skládali písmenka, a z těch písmenek jim vyšlo jméno Drahoš. Proč ne. Vždyť je to osvěžující a v poměrně nudné kampani před prezidentskou volbou to byl alespoň nějaký krok lidové tvořivosti, lidové umělecké tvořivosti. Ale, přátelé, když už vyjádřím tuto podporu nějakému kandidátovi, tak bych měl být alespoň natolik důsledný, že budu sdílet jeho názory. Nejde o pozitivní názory mého protikandidáta, ty se mi zatím nepodařilo odhalit, ale o negativní názory, a ty byly evidentní. Nebudu jmenovat premiérem člověka trestně stíhaného. Plně respektuji tento názor, i když s ním nesouhlasím. Jak říkal Voltaire, nesouhlasím s vámi, ale udělám vše, abyste svůj názor mohl zastávat. Dobrá tedy, ale pak skupina lidí, říkejme jim bez jakékoliv pejorativní konotace drahošovci, by měla být důsledná, a jestliže nesouhlasí s tím, aby premiérem byl trestně stíhaný člověk, pak by měli zavést sociální demokracii do vod opozice. To je konzistentní postoj, proti kterému nic nemám, i když s ním nesouhlasím.

A teď se dostávám k jádru pudla. Nelekejte se, můj projev už bude trvat jen tři a půl hodiny, takže to základní už vyjádřím v několika následujících minutách. Milí přátelé, sociální demokracie je jediná strana, která neměla jasné stanovisko, kdo je vlastně její prezidentský kandidát. Sociální demokracie je jediná strana, která nemá jasné stanovisko, zda jít do opozice, nebo se účastnit vlády. A sociální demokracie je jediná strana, která neví, kdo bude její předseda. Jinak jste naprosto v pořádku. Takže začněme to klubko rozplétat. Chci vám jasně říci, že nebudu prstem ukazovat na nikoho z asi osmi, teď už se dokonce přihlásil devátý, jak jsem si přečetl, z devíti kandidátů na předsedu, je tedy zvěrstvo, když se někdo přihlásí den před sjezdem, ale prosím, má na to právo. A nebudu tedy ukazovat tím prstem už proto, protože nebudu opakovat svoji chybu, největší chybu ve své politické historii, kdy jsem ukázal na Vladimíra Špidlu jako svého nástupce, a on to prostě lidsky neunesl. Já teď, s odstupem času, bych spíše mluvil o soucitu než o pohrdání, ale to, že poškodil sociální demokracii, je bohužel neoddiskutovatelný fakt. A nebyl sám. Ale na druhé straně, a proto jste mě sem přeci pozvali, chcete slyšet můj názor na to, zda jít do opozice, anebo zda se pokusit jít do vlády, ať už v jakékoli konfiguraci.

Dovolte mi, abych svůj názor uvodil slovy starého sociálně demokratického politika první republiky, který se jmenoval Rudolf Bechyně, a ta slova zní, suchá je skýva opozice. A já bych dodal, ta skýva není ani posolená. To znamená, že ti z vás, kdo vás budou v dobré víře, já nepochybuji o jejich dobrých úmyslech, vyzývat, abyste odešli do opozice, vás budou vyzývat, abyste nic nedělali, abyste nepracovali ani pro tuto republiku, ani pro sociální demokracii. Těch vašich ubohých patnáct poslanců se prostě smíchá do jakéhosi podivného koktejlu s těmi ostatními poslanci, koho tam máme, TOP09, vynikající, STAN, ještě lepší, ODS, KDU-ČSL a potom anarchisticko-chaotické hnutí, které se nazývá Piráti. A to je tak zhruba všechno. Takže ano, chcete-li být v tomto koktejlu, poslužte si, jen vám říkám, že vám to nepomůže a že můžete klesnout i pod pětiprocentní hranici, protože o vás nikdo nebude vědět.

Na druhé straně je těžká cesta, kterou můžete zvolit, a ve tvrdém vyjednávání s hnutím ANO si můžete vymoci určité programové i personální koncese. Možná, že vás překvapím, ale můj osobní názor, který vám vůbec nevnucuji, zní, necpěte se do vlády, nechtějte ministerská křesla, s těmi patnácti poslanci je to trochu komické. Chtějte náměstky ministrů, chtějte odborníky, chtějte někoho, kdo může pro sociální demokracii něco udělat. A varujte se jedné věci, která unikla, když se mluvilo o emailech Bohuslava Sobotky. Tehdy tam byl jeden email od pana Václavíka, který zněl, Slávku, je mi šedesát let a chtěl bych být politickým náměstkem na jakémkoli ministerstvu. Konec citátu. Pane bože, copak toto není hrůzné, copak právě toto není onen fakt, proč sociální demokracie touhou po funkcích či korytech klesla na těch dnešních sedm procent? Že místo toho, aby pracovala pro republiku a koneckonců i pro sebe, pracovala pouze pro některé funkcionáře, a nakonec ti strhli tuto stranu do propasti. A proto si myslím, že z tohoto hlediska by bylo velmi dobré, abyste zahájili jednání s hnutím ANO, a to je to, co vám doporučuji, a jestli toto doporučení budete nebo nebudete respektovat, už záleží pouze na vás.

Jsem to já, kdo pověřil ministerského předsedu tímto jednáním, jsem to já, kdo se s ním dnes večer setká, a příští týden se setkám s předsedy KSČM a strany SPD, vyslechnu si jejich názory, ale znovu opakuji, není to prezident, který sestavuje vládu. Je to ministerský předseda, který je tímto prezidentem pověřen. A moje doporučení zní, nechcete-li upadnout do zapomenutí, pracujte. A pracovat můžete pouze tehdy, když budete v jakémkoli složení, v jakékoli konfiguraci účastni vládních aktivit. Mimochodem, teď jsem si probíral těch asi dvě stě návrhů zákonů, které padly pod stůl po ukončení činnosti Poslanecké sněmovny. Drtivá většina z nich je opoziční. Chcete-li tedy, aby žádný z vašich návrhů zákonů se nedostal do reálné praxe, staňte se opozicí. Suchá skýva, ale nicnedělání. A budete se věnovat pokřiku z opozičních lavic, stejně tak, jako jste se teď, před mým příchodem a před příchodem Roberta Fica, bavili naprosto nesmyslnou diskuzí o jednacím řádu. Já si myslím, že strany vyhrávají svoje souboje se svými konkurenty nikoli tím, jaký mají jednací řád, když jsem byl vaším předsedou, říkal jsem, udělejme univerzální jednací řád pro všechny situace, a ne abychom ho projednávali vždy znovu a znovu, ale sebektriticky přiznávám, nikdy se mi to nepodařilo.


Rád bych dodal, že v této situaci jsou různé možnosti oné vládní konfigurace, a bude záležet na vás, jak se rozhodnete. Pravda je, že hnutí ANO má zájem o spolupráci se sociální demokracií a je ochotno čekat, pravda je, že toto hnutí, a já nechci mluvit jeho jménem, má současně dva další partnery, kteří mu bohatě stačí k tomu, aby měli většinu v Poslanecké sněmovně.

Tím končím svoje doporučení, takže polovina tohoto sálu, takzvaní drahošovci, bude rozladěna, zbývající polovina bude zastávat názor, že je zapotřebí jít do vlády, ale záleží jen na vás, jak se rozhodnete, jste demokratická strana a jediné, co bych si přál, a vy jste to bohužel neudělali, je to, že nejdříve by měly zaznít kandidátské proslovy asi osmi nebo devíti kandidátů, které by měly jasně odpovědět právě na tuto otázku ano či ne, a teprve k nim by měla být diskuze. Já jsem se dozvěděl, že místo toho bude nejdříve dvou a půl hodinová diskuze a teprve potom tyto projevy. Nic proti tomu, jen mě omluvte, že už tam z důvodů jiných se musím omluvit, i když je mi to líto.

A závěrem mi dovolte, protože vy určitě budete analyzovat důvody svého neúspěchu, abych vám řekl svůj nezbytně subjektivní pohled na věc. Samozřejmě, že se můžeme ptát, co vedlo sociální demokracii k tak razantnímu a víceméně setrvalému poklesu. A já vám nabídnu vysvětlení, které vám bude připadat jako krajně zjednodušující, ale o němž jsem přesvědčen, že je pravdivé.

Ano, v úzkém kruhu členů jakékoli politické strany známe klíčové funkcionáře. Ale znají tyto klíčové funkcionáře i voliči těchto stran? Ti znají většinou jen předsedu a nikoho jiného. Když ve Francii zvítězil Macron, věděl někdo z nás, kdo jsou jeho, byť nejbližší, spolupracovníci? Američané mají krásné přísloví, perception is always right, vnímaní, rozuměj vnímání předsedy, je vždy pravdivé. A osm a půl milionu voličů proti asi tak ani ne dvaceti tisícům členů sociální demokracie zná jen předsedu. V dobrém i ve zlém. A buď ten předseda je dokáže strhnout a má charizma, a nebo to nedokáže. Buď je jemně řečeno nepřitažlivý, nejemně řečeno odpudivý. A protože nechci mluvit o konkrétní osobě Bohuslava Sobotky, dovolte mi, abych si zvolil konkrétní osobu Miroslava Kalouska. Tak tedy, na druhém pólu českého politického spektra se objevuje odpudivý, dnes už bývalý, předseda pravicové politické strany. Jinými slovy moje vysvětlení zní, dostali jste se na těch sedm procent především, ne jenom, ale především proto, protože ve vašem čele nestála osobnost. Je to smutné, ale je to tak. A já vám chci popřát, abyste si na dnešním sjezdu dokázali takovou osobnost zvolit a abyste si uvědomili, že pokud to bude šedivá, nudná, úřednická bytost, pak opět nezískáte žádné voliče se všemi důsledky, k nimž to povede.

Milí přátelé, jsem ovlivněný tím, že právě v této místnosti jsem byl v roce 1993 zvolen předsedou sociální demokracie a vykonával jsem tuto funkci osm let. Byla to nejkrásnější politická léta mého života, a víte, proč? Protože jsme šli nahoru, bylo to heroické období, kdy každý rok přibývala procenta preferencí, kdy za tři roky, s dvaceti šesti procenty z těch původních sedmi, jsme byli druhou nejsilnější stranou a za další dva roky, i když nám to nikdo nevěřil, jsme vstoupili do Strakovy akademie hlavním vchodem a dokázali jsme i to, čtyři roky, že sociální demokracie umí úspěšně vládnout. Toto heroické období skončilo zradou, skončilo komplexem méněcennosti, skončilo závistí, a díky tomu i pádem. Já bych vám chtěl popřát, abyste tuto chybu už nikdy neopakovali, protože tím oslabujete svoji vlastní stranu. Budete-li si vrážet kudlu do zad, budete-li, jako se to v poslední době stalo například Jirkovi Zimolovi, kterému mimochodem blahopřeji, že policie stáhla obvinění, budete-li se snažit zbavovat se svých názorových odpůrců, pak tím oslabujete svoji vlastní stranu a oslabujete i sami sebe. Oppenheimer na otázku, co je největší tajemství atomové bomby, odpověděl, to, že ji lze vyrobit. Největší tajemství možného úspěchu sociální demokracie je, že můžete opakovat úspěch z let 1993 – 2002, ale neopakovat závistivé chyby, které nastaly potom. Chcete-li být skutečnými přáteli, nebuďte stranou podrazáků, a já vám přeji, abyste opět našli své místo na slunci.

Děkuji vám za vaši pozornost.

Miloš Zeman