Svátek má: Emil

Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Střílet či nestřílet?

Střelectví, nebo chcete-li sportovní střelba, je dnes uznávaným, celosvětově rozšířeným sportem.

V České republice, měřeno počty olympijských medailí, v posledních dekádách je dokonce jedním ze sportů nejúspěšnějších. Stejně jako jiné sporty, např. atletika, má mnoho disciplín, a popularita střelby ve světě stoupá.

Ne všichni tráví volný čas stejně, někdo si jde po práci zaběhat nebo zahrát fotbálek či se projet na kole, jiný si jde na střelnici zastřílet z pistole nebo jiné zbraně. Málokdo také pochybuje o tom, že schopnost zacházet se zbraněmi může být v některých životních situacích velmi užitečná.

Střelba má však jednu zvláštnost, kvůli které o této činnosti přemýšlíme přece jen trochu jinak než o jiných sportech. Ano, dobře mířená střela nemusí vždy skončit v černém středu terče, ale třeba v srdci člověka. A právě proto se o významu či rozšiřování střeleckých dovedností mezi veřejností vždy diskutovalo a vždy diskutovat bude.  Ani v souvisejících názorech nejsme schopni dojít ke společenskému konsenzu, některé státy chtějí legální držení zbraní omezit a tím snížit kriminalitu, jiní naopak soudí, že více správně používaných zbraní mezi lidmi zajistí větší bezpečnost.

V dějinách lidstva najdeme mnoho důkazů o tom, že zneužít se dá všechno, tedy zbraně stejně jako cokoli jiného. O tom však teď polemizovat nechci.  

Měli by tedy občané umět zacházet se zbraněmi? V časopise pro tělesnou výchovu z roku 1921 probíhala zajímavá diskuze, zda střílet či nestřílet. V oné euforické době bezprostředně po ukončení tehdy nejkrvavějšího konfliktu v dějinách byla společnost rozdělena na dva tábory, jedni nechtěli zbraně už nikdy ani vidět, protože prý škodí mírovému soužití, druzí tvrdili, že zbraně mohou naopak mír posílit. Šlo o to, zda je potřebné, aby žáci posledních dvou ročníků absolvovali výcvik ve střelbě.

Nabízím vám několik myšlenek profesora Jana Sedláčka, který v diskuzi stál na straně střílet.

„Když souhlasíme s částmi antické tělesné výchovy, v níž je vrh důležitou složkou, a to vrh oštěpem, diskem, kamenem i střelba z luku, jistě můžeme souhlasit i se cvičením ve střelbě, protože střelba není nic jiného, než technicky zdokonalený vrh. Cvičení ve střelbě je právě sport přirozený, u všech národů rozšířený, a proto stejně ušlechtilý jako každý jiný sport a je snad o to lepší, poněvadž ovládání tohoto sportu zvýšenou měrou přispívá k pocitu bezpečnosti jednotlivce a celku, zvyšuje odvahu a jistotu počínání právě znalostí bezpečí a nebezpečí, jakož i znalostí účinků střelných zbraní.“

Na jiném místě se vymezuje oproti tehdy rychle se rozrůstajícímu pacifismu. „Pacifismus je hudbou budoucnosti, která se nikdy nepovede, poněvadž člověk je sobec a nejchytřejší šelma na zeměkouli!“ a nabádá: „Nesmíme náš dorost a zvláště naši inteligenci vychovávat jednostranně, nýbrž my ji musíme učinit schopnou duševní i fysické obrany!“  

Prof. Sedláček ukončil své úvahy antickou právnickou formulí, kterou byly tehdejším konzulům svěřovány plné moci k mimořádným opatřením za zvlášť vypjatých vnitropolitických situací: „Caveantconsules, ne quiddetrimenti res publica capiat! Vy, kteříž jste povoláni k vedení, dbejte, aby stát neutrpěl pohromy!“

Nevím, jak vám, ale mně jsou tyto názory profesora Sedláčka sympatické a utvrzují mě v názoru, že při snaze řešit jakékoli současné problémy nikdy neuškodí nechat se inspirovat pohledem do minulosti.

Nikdo z nás nepřiletěl do současného světa z vesmíru, ale žijeme zde právě proto, že před námi tady žily i umíraly, radovaly se i plakaly, přátelily se i válčily, obchodovaly i podváděly…, a při tom všem také přemýšlely stovky předchozích generací. A jejich zásluhou zde dnes můžeme žít i my!

Zdeněk Ertl