Svátek má: Ludmila

Politika

Velikost textu:

Akce Milionu chvilek bez krvavého násilí úspěšné nebudou

Akce Milionu chvilek bez krvavého násilí úspěšné nebudou

Aniž to čeští politologové zaregistrovali, do našeho veřejného života vstoupil unikátní fenomen, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

Jaroslav Bašta
22. června 2019 - 19:17

Opakované protivládní demonstrace, které se snaží tímto plíživým způsobem vyvolat další východoevropskou barevnou revoluci. Pokoušejí se o to již dlouho, minimálně od 17. listopadu 2014, kdy do ulic poprvé vyrazily rozlícené davy vyzbrojené červenými kartami, rajčaty a vajíčky, aby tak daly průchod svému rozhořčení. Nelíbil se jim tehdy poprvé zvolený prezident Miloš Zeman a jeho výroky.
   
Jak se ukázalo vloni, ani opakované protesty, ani červené karty doplněné červenými trenkami nezabránily tomu, aby zůstal na Hradě i v druhém funkčním období. Tvůrčí invence a investice do českých demonstrací vložené se částečně využily v protestech proti zvolení amerického prezidenta Donalda Trumpa, ale symbolika evropského fotbalu zřejmě v USA narazila na kulturní bariéru.
   

Zastáncům politické korektnosti a s ní spojeného nového totalitního hnutí, licoměrně nazývaného liberální demokracie, nastal v České republice na podzim 2017 další problém zvolením Andreje Babiše ve volbách do Poslanecké sněmovny přes dobře načasovanou snahu o jeho kriminalizaci. Jeho pragmatické spojenectví s prezidentem Milošem Zemanem mu pomohlo, aby se na druhý pokus stal premiérem vlády, která získala důvěru Poslanecké sněmovny. Ovšem, stejně jako v případě první i druhé volby Miloše Zemana provázely vítězství politického hnutí ANO protesty.
  
Již 17. 11. 2017 (tedy necelý měsíc) po „svátku demokracie“ zazněla studentská výzva „Chvilka pro Andreje“, která mu připomněla jeho předvolební sliby. Akci organizoval Mikuláš Minář. Během několika měsíců pak s dalšími studenty založil spolek Milion chvilek a přišel s první výzvou pro Andreje Babiše – Chvilka pro rezignaci (25. 2. 2018). Přibližně v té době začaly na Slovensku po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky protivládní protesty. Masové demonstrace vedly k rezignaci slovenského premiéra Roberta Fica po polovině března.
   
Česká demonstrace se stejným požadavkem přišla už za tři neděle. Od té doby jich bylo celkem 13 a největší, čtrnáctá se chystá na dnešek. Z vnějšího pohledu lze nejspíše kampaň Milionu chvilek označit za novou formu barevné revoluce. Splňuje základní definice – jde o protest proti (zkorumpované, nikoliv autoritářské) vládě, organizátory jsou studenti a nevládní organizace, mají jednoznačnou mediální podporu doma i v zahraničí. Formou i vytyčenými požadavky se velmi podobá svému úspěšnému slovenskému vzoru.
   
Zároveň se od „klasických“ barevných revolucí odlišuje tím, že poněkud připomíná vaření nastavované kaše. Kdyby nebylo neutuchající podpory médií středního proudu, včetně veřejnoprávních, účast na protestech by asi neměla stoupající tendenci. Pokud se bude dál hrát na výdrž, šance, že Milion chvilek se nakonec rozplizne, je dost vysoká. Protestovat proti vládě v polovině jejího funkčního období v dobách konjunktury představuje dosti riskantní až beznadějný podnik. Zejména když protesty kromě tlaku na rezignaci nenabízejí pozitivní myšlenky a program (nepovažuji za něj případnou vládní či ústavní krizi).
   


V moderní historii si vzpomínám pouze na čtyři úspěšné případy podobných protivládních převratů: svržení šáha Rézi Pahlávího v Iránu v roce 1979 (ajatolláh Chomejní tak dlouho opakoval, že šáh musí odejít, až se to povedlo), v roce 2000 studentská organizace Otpor dosáhla rezignace Slobodana Miloševiče, v únoru 2014 uprchl z Kyjeva Viktor Janukovyč a vloni v Bratislavě odstoupil Robert Fico. Ostatní barevné revoluce úzce souvisely s volbami. Pro všechny však platilo jedno železné pravidlo – nejsilnějším impulsem vedoucím k vítězství bylo násilí a zavražděné oběti. Nakonec i u nás v listopadu 1989, byť to zabití bylo pouze virtuální.
   
Další typický znak barevných revolucí představuje skutečnost, že se odehrávají jen v pozdním podzimu a zimě. Proto sdělení Milionu chvilek o vyvrcholení protestů 17. 11. v době třicátého výročí Listopadu neberu na lehkou váhu. Zamýšlel jsem se nad možným scénářem použití násilí, které z demonstrace vyrobí revoluci. U nás můžeme předem vyloučit brutální zásah státní moci. Zbývají pak jen dvě možnosti: tou první je útok duševně vyšinutého jedince typu Breivik nebo Tarrant na účastníky protestů, druhou pak obdoba slovenské tragédie.
   
Jakkoli to zní cynicky, tak je nutno počítat s tím, že vražda novináře může vyvolat reakci společnosti, která vyústí přinejmenším v pád vlády, možná rovnou v barevnou revoluci. Zejména jednalo-li by se o někoho, o němž je známo, že má  špatné vztahy s premiérem, a že jde o velmi osobní záležitost. Média budou mít v takovém případě jasno minutu po zveřejnění první informace.

  
V jednom ze svých předchozích komentářů jsem konstatoval, že průběh demonstrací Milionu chvilek velmi připomíná desetiminutovky nenávisti z románu George Orwella 1984 či z čínské Kulturní revoluce (to ty červené karty). Důsledky se dostavují rychle – dochází k fyzickému napadání názorových oponentů. Uvidíme, zda seménka zloby zasetá dnes na Letenské pláni přes léto zajdou, nebo vyklíčí a v listopadu přinesou své jedovaté plody.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:pl)