Svátek má: Karolína

Politika

Velikost textu:

Čermák: Neexistuje rodina, která by neměla ve svých řadách kolaboranta

Čermák: Neexistuje rodina, která by neměla ve svých řadách kolaboranta

Po zhlédnutí prvního dílu televizního filmu B. Arichteva zaměřeného na E.Moravce, někdejšího patriota, obdivovatele TGM a pozdějšího nejprominentnějšího kolaboranta z doby protektorátu, je vhodný čas vyjádřit  se k výsledkům práce tohoto režiséra a jeho týmu.

Vladimír Čermák
29. dubna 2020 - 06:20

Podnětem k tomu není jen zhlédnutí části tohoto filmu, ale i nesouhlas s vyjádřením jedné mediální kritičky (T. Spáčilové), že jde o nudný dějepisecký výklad kombinovaný se špatným dabingem a s jinými nedostatky. Samozřejmě bych se k němu mohl asi lépe  vyjádřit  po zhlédnutí druhého, finálního dílu  (což žurnalisté živící se filmovými kritikami asi měli možnost s předstihem  stihnout), ale trochu mne to naštvalo. Nejsem filmový kritik, ale zajímám se o nedávnou minulost. Tedy trochu jinak než to dělají filmaři i filmové kritičky, píše Vladimír Čermák v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Naprostou většinu  televizních i jiných filmů vytvořených  o nedávné minulosti domácími režiséry, jsem zatím nemusel.Vypínám „bednu“  brzy poté, co se někdy nechám nalákat na s tím spojeným programem a jen žasnu nad tím, co se  v přístroji, do něhož bych se neodvážil vzhledem k jeho složitosti v případě poruchy nikdy sáhnout, objeví trivialit a hloupostí. Prostě mě přestane bavit. Možná proto, že někdy přímo hýří různými klišé. Většina herců v nich navíc přehrává  své role  a stejně jako scénáristi i režiséři často  dávají najevo, že  to tak bylo, i když to tak nebylo, protože jen oni dobře vědí,  jak se to všechno seběhlo.

V případě filmu o E. Moravcovi, aspoň po zhlédnutí jeho 1. dílu, musím   však udělat výjimku. Je to silné téma, a ti kdo se na jeho zpracování  podíleli, udělali dost, aby se divák nenudil a navíc i trochu porozuměl. 

Pravda je, že o době protektorátu, natož o E. Moravcovi jsem nikdy nesepsal žádnou studii, i když jsem některé knihy jím sepsané četl ještě v době mých studií. Tehdy se toho o Moravcovi samotném moc nenamluvilo, ani nenapsalo, což nijak neprospělo tomu, abychom se o něm i jeho době něco víc dověděli. Ostatně  stejně jako o době, která po ní přišla, a která na ni v jistém ohledu navazovala. Moravcův příběh nesporně předurčil mnohé z toho, co se v dalším období dělo. Zvláště pak v období normalizace.  Neměl jsem potřebu se tím vším dříve zabývat. Ke své škodě,  i když mě překvapilo, že takové jeho knížky jako třeba Nová Evropa, které tehdy patřily k tzv. nevhodným knihám a proto nebyly ani v knihovnách, ani v antikvariátech k dostání, byly zjevně psány  někým, kdo měl přehled a věděl,  proč je píše.

Mými  „objekty zájmu“ se později staly především Únor, Srpen  a Listopad, když odmyslím Bílou horu, kterou se dosud zabývám. Tedy rovněž pro hlubší bádání dlouho nevhodnými epochami. Dvě  publikace jsem vydal na přelomu minulé dekády. Tedy o Srpnu („Operace Srpen 1968“) a Listopadu (Operace Listopad 1989). 

Mladší generace zřetelně upřednostňuje produkty vizuálních médií. Knihy, zvláště jsou-li objemnější, se konzumují obtížněji, a vyžadují – když už ne osobní zkušenost s minulostí  - tak hlavně čas a přiměřenou  úroveň školní přípravy, která však nebyla a není ani na dnešních školách zrovna dostupná. Problém  transformace této minulosti do filmového díla spočívá většinou v tom, že  ti, kteří je vytvářejí, chtějí během jedné, dvou hodin nahustit do svého „díla“ co nejvíce informací obohacených pokud možno i nějakými divácky vděčnými příběhy. Jejich snahy takto podchytit, co se tehdy dělo - a to  i v podobě seriálů – bývají náročné na finanční prostředky i  na   práci, nikoliv však na tvořivost filmařů.  Proto ty různé zfilmované Únory, Srpny  či Listopady dopadají nakonec tak, jak dopadly. Většinou jsou nedívatelné. Jejich výsledkem bývá to, co se dá nazvat žurnalistickou historiografií. Jinými slovy: mnoho žvástů a nepřiměřených zjednodušení v zájmu úsilí získat diváky něčím, co není nakonec nic jiného než pokus o primitivní  zábavu.

   

Arichtevův Moravec je  trochu jiné kafe. Přiznám se, že jsem byl předem připraven na nejhorší. Už název filmu „Anatomie zrady“ evokoval  s  velkou pravděpodobností, že půjde o klasický mravoučný film, kde hlavní postava je a musí být odhalena jako zrádce. Navíc se odehrává v období, které si  už  téměř  nikdo osobně nepamatuje. Tedy před 80-90 lety. Moravec se díky tomu stal v jistém ohledu negativní legendou. Zlou postavou jednoho zvlášť tragického období našich nedávných dějin spojeného s takovými výročími jako byl Mnichov 1938 (zrada spojenců, kteří se do té doby deklarovali jako správní hoši), březen 1939 (německá okupace) či heydrichiáda, včetně Lidic (z  konce jara 1942) a nakonec i s trochu podivným květnovým povstáním  z r. 1945. 


V sérii těchto smutných výročí, ač jde o sled událostí, které dodnes nebyly zdejšími badateli řádně prozkoumány a  rekonstruovány po všech těch létech mlčení a zamlžování, jsou role E.Moravce v nich nepřehlédnutelné. Problém jejich interpretace je však v tom, že z jeho strany nešlo jen o zradu, ale o něco, co známe  dobře i z dřívější i  z pozdější doby – o kolaboraci.  

Kolaborace byla a je stále velkým a dosud krajně nedostatečně zpracovaným problémem českých dějin. Nejen z doby únorové, ale i dřívější, zvláště však z doby poměrně nedávné. Tedy z dob normalizace a dokonce i z doby po ní.  Moravec je něco jako archetyp české národní povahy. Měl své četné předchůdce  (nejen Sabinu či zimního krále), ale i své následovníky. Potěšilo mne, jak se to týmu lidí, kteří tento film tvořili, podařilo zvládnout.

Tématem kolaborace se  přitom naše média zabývala až dosud  jen zcela okrajově. Asi proto, kolika lidí by se to mohlo dotknout: Moravec je z tohoto hlediska osobou až příliš moderní, než aby nás film o něm nezaujal. I proto se na pokračování tohoto filmu těším. Je mi jasné, že  těch 166 minut, které film dohromady trvá, stačí  jen na  vyvolání zájmu o tuto problematiku, ale díky i za to. V žádném případě to nebyl uspávací film, jak se pokouší naznačit Tereza Spáčilová, ale naopak.

Doufejme, že na filmy o kolaboraci v časech normalizace nebude třeba čekat někdy do druhé poloviny tohoto století. Třeba filmů o Husákovi, Biĺakovi, Štrougalovi a mnoha dalších, i z té nejnižších nomenklatury.  V zemi, kde každý desátý občan byl členem KSČ a každý dvacátý pracoval pro StB, prakticky neexistuje rodina, která by neměla ve svých řadách nějakého kolaboranta.   

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)