Svátek má: Slavomír

Politika

Velikost textu:

Jan Schneider: Kam se poděla politická inteligence?

Jan Schneider: Kam se poděla politická inteligence?

Ne, není to vtip, žádat, aby se v souvislosti s politiky mluvilo i o inteligenci. Ideálem demokracie je totiž vytvořit systém inteligentního řešení střetů různých zájmů členů společnosti.

Jan Schneider
28. listopadu 2021 - 07:20

A politici nejsou od toho, aby ty různé zájmy potlačovali, jak doporučuje postupovat vůči odlišným názorům zle proslulá Evropská komise, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Demokraté by měli postupovat přesně naopak! Těm různým a ještě různějším zájmům by měli pozorně naslouchat, aby jim porozuměli, a následně by měli hledat, diskutovat, nacházet, schvalovat a realizovat řešení. Celé jejich konání by mělo být prodchnuto základním pravidlem jakékoliv civilizované společnosti, totiž nečinit druhým nic, co by sami neradi strpěli.

Nabízí se příkladná vzpomínka na Pavla Bratinku, ministra bez portfeje Klausovy vlády, který byl odpovědný za činnost zpravodajských služeb. Brzy po svém nástupu do funkce vyvolal jednání s Jaroslavem Baštou, tehdejším svým „stínovým“ opozičním protějškem, který ho posléze v této funkci skutečně vystřídal. Bratinka tehdy Baštovi pověděl, že hodlá uzpůsobit zpravodajský systém tak, aby jeho straně vyhovoval i v době, kdy bude zase ona v opozici.

Toto je duch naší Ústavy. Její znění není nedokonalé, jak se někteří domnívají, protože nedefinuje do mrtě protokolární detaily ústavních procesů, jako třeba jak má být kdo přitom oděn, jak se má tvářit, jaký hlasový rejstřík má použít a kde má stát, aby mu prezident nemusel případně hůlkou naznačit, kde je jeho místo. Ústava ani neřeší, zda člen vlády skládá slib do rukou prezidenta republiky doslovně, že se ho musí dotknout, anebo jestli kvůli epidemii stačí, když ho osobně vysloví a podepíše v prezidentově přítomnosti, byť třeba oddělen skleněnou zástěnou.

Ústava prostě stanoví jen hlavní zásady – a zbytek nechává k domyšlení. Její tvůrci totiž počítali s inteligencí zúčastněných. Není to idealismus, je to vysoký nárok, který je realizovatelný, protože v naší společnosti je mnoho důstojných a inteligentních lidí, byť se zdá, že v politice je jich statisticky mnohem méně.

To jde ale na vrub jednak oné pavlačové politické pakultuře, ale i volebního systému, který neobsahuje institut prázdných „bílých lístků“, které signalizují: byl jsem tu, měl jsem snahu volit, ale nevybral jsem si.



A poslední věc, kterou stranické sekretariáty dopustí, by byl systém panašování, jak ho známe z komunálních voleb. Ztratily by totiž mnoho ze svého vlivu. Zato voliči by velmi přesně rozložením svých hlasů pro jednotlivé kandidáty napříč volebním spektrem ukázali, koho chtějí a koho ne.

Avšak ona Ústavou implicitně předpokládaná inteligence politiků není k vidění. Zjišťujeme to po posledních volbách v přímém přenosu, což je velmi tristní, ale poučné.

Podivným způsobem zvítězivší pětikoalice má totiž za to, že prezident republiky je sice nejvyšším ústavním činitelem, ale je to jenom takový protivný ouřada, který má oštemplovat to, co si pětikoalice usmyslí. To je ovšem znakem politické nedozrálosti, protože kdyby na Hradě seděl jejich koalici milý prezident, a oni by prohráli parlamentní volby, to by jeho výsostnou a nezávislou ústavní roli bezpochyby zdůrazňovali.

Komickou ilustrací této politické šmíry je na poslední chvíli odstoupivší kandidát na ministra, jehož podnikání mělo různé techtle-mechtle s daňovými ráji a z hlediska finanční kriminality „profláknutými“ jurisdikcemi. A tak na jmenování ministrem rezignoval. Prý kvůli podivně „protivné“ náladě ve společnosti, naříká pětikoalice, přičemž jakoby zapomněla, kdo tuto náladu ve společnosti před volbami „vybejkoval“.

To přitom oni sami se snažili uplést z ničeho bič proti premiéru Babišovi, a ve společnosti šířili různá rádoby podezření kolem jeho nákupu vily kdesi u moře. Až se ztrapňovali, jak přiznávali, že „vůbec nerozumí“ zcela logické transakci, která přitom tehdy regulérně prošla, aniž by vzbudila pozornost finančních orgánů.

Stalo se tak pár dní před volbami, avšak bezprostředně po volbách už z toho vůbec nic nebylo. Nicméně to stačilo, aby ten tyátr ovlivnil volební výsledky. Jako malou, skutečně nedokonalou, nicméně přece jen satisfakci může končící premiér Babiš nyní pokládat to, že ona jedovatá slina nyní dopadla na ty flusající.


Těm se může napříště velmi vymstít i to, co se nyní s pomocí všemožných vykladačů ústavního práva snaží zavést jako normu. Například Jan Kysela by prý považoval za nešťastné, kdyby rodící se vláda ustupovala personálním požadavkům prezidenta, protože podle Kyselova výkladu Ústavy je prezident jejím návrhem vázán, a na veto ministerského kandidáta má právo jen v případě vážných podezření, čímž myslí překážky právní, bezpečnostní či „evidentní deficity“ (např. že kandidát je analfabet nebo kanibal).

Nic takového však v Ústavě nenajdeme.

Kysela radí v případě neshody tlačit na prezidenta politickými prostředky. Budoucí premiér by se podle něj mohl zdráhat převzít odpovědnost za vládu, veřejně prohlašovat, že prezident koná protiústavně, tlačit na prezidenta přes Sněmovnu například neschválením zákona, který prezident podporuje, nebo nechat zkrouhnout  rozpočet prezidentské kanceláře.

Případně zkusit vyvolat kompetenční spor u Ústavního soudu, nebo iniciovat ústavní žalobu na prezidenta třípětinovou většinou poslanců a senátorů. Podle Kysely by též prý mohl argumentovat prezidentovým zdravotním stavem, že prý ovlivňuje jeho mentální schopnosti.


Ústava však předpokládá něco jiného, než takovéto poťouchlé rozeštvávání společnosti. Ústava předpokládá politický realismus a inteligenci, což se ukazuje obzvlášť zřetelně poté, co byla schválena přímá volba prezidenta. Všem těm, kteří ji dnes kritizují, dlužno připomenout, že podle svědectví Karla Hvížďaly (historie.cs) to byla idea samotného Václava Havla, aby vůle občanů byla co nejdokonaleji vyjádřena tím, že by každá komora parlamentu i prezident byli voleni rozdílným způsobem, tedy poměrně, většinově a přímo. Proto by zejména ti, kteří všemožně argumentují Havlovým odkazem, by měli brát vážně tuto jeho ideu, že by různé způsoby volby měly dát možnost vyváženého vzniku politické reprezentace.

Současnému prezidentovi dalo hlas přes 2,8 miliónu voličů, zatímco pětikoalice získala ve volbách do Sněmovny všeho všudy celkem asi o půl miliónu hlasů méně. Je tedy nasnadě, že prezidentův mandát je obrovsky silný, a že nemůže být pouhým realizátorem leckdy výstředních nápadů politických teoretiků.

Zvláště je to důležité v oblasti zahraniční politiky, jejímž je prezident republiky spolutvůrcem. A nesouhlasí-li prezident s návrhem složení vlády nového premiéra právě kvůli tomuto postu, pak je jasné, že nějaké nátlakové, trhovecké či pavlačové metody zde opravdu nemají místo.

A nepochopí-li budoucí premiér, že politici jsou od toho, aby nalezli inteligentní řešení, pak to bude muset na jeho místě pochopit jiný adept na tuto funkci. Takový, který si zkusmo řekne nejprve doma před zrcadlem to, co by chtěl říci protistraně a národu – a nelekne se, když mu dojde, že podobně by mohl jednat někdo s ním. Pak bychom se mohli dostat zase o kousek dál při budování demokratického systému v naší zemi, v níž by lidé různých názorů právem cítili, že mají skutečný domov.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)