…. protože na Ukrajině se bojuje za bezpečnost celé Evropy“, jsme se po nejnovější návštěvě premiéra na Fialy na Ukrajině nic jiného nedozvěděli. Překvapení to není. Tuto plytkou a povrchní argumentaci slýcháme od české vlády pořád dokola a čekat něco jiného je zbytečné. Za povšimnutí tak jedině stojí poznámka ukrajinského premiéra Šmyhala, kterou Petr Fiala po jednání potvrdil: „Na Ukrajině musí být dosažen spravedlivý mír“.

Vložit si podmínku dosažení „spravedlivého míru“ jako předpokladu dalšího vývoje je k řešení ukrajinské válečné tragédie nerealistický přístup. Myslí si Ukrajinci, že se Rusové – protože je to v očích Ukrajinců nespravedlivé – po třech letech krvavé války vzdají Krymu, či  že se nad sebou „nějak“ zamyslí a ustoupí z dobytého pásu země, o které jsou přesvědčeni, že je historickou součástí Ruska? Myslí si Rusové, že se Ukrajinci smíří se ztrátou Donbasu? Nic takového v realitě dneška nelze očekávat a je nebezpečně naivní v to věřit. Otevřeně a přesně to v Kyjevě řekl bývalý vrchní velitel ukrajinské armády Valeryj Zalužnyj: „Nedoufejme v nějaký zázrak, který vrátí Ukrajinu do hranic z roku 1991 nebo 2022“.

Podmínka dosažení „spravedlivého míru“ tak není ničím jiným než orwellovskou přesmyčkou k pokračování války, dalšího umírání, zabíjení a ničení v době, kdy se situace na frontě evidentně nevyvíjí pro Ukrajinu dobře. Rusové postupují, sice pomalu ale jistě, slibované úspěšné ukrajinské protiofenzívy se nekonají, zato se konají hony na další a další mladé ukrajinské muže, kteří jsou jako lovná zvěř vlečeni do válečných zákopů. Ukrajina hospodářsky krvácí a na válku doplácí ti nejobyčejnější, jejichž utrpení západní politikové pokryteckým žvaněním o „spravedlivém“ míru pouze prodlužují.

Osud Ukrajiny a její budoucnost je západoevropským politickým elitám, zdá se, úplně jedno. Je zajímá výhradně jejich vlastní politický osud. Zdravý rozum se vzpírá úvaze, že by si normální člověk přál válku. Macronové, Merzové a Starmerové ano. Čím déle bude válka trvat, tím snadněji se budou prosazovat doma jejich vlastní cíle a tím snadněji se zapomene na katastrofální výsledky jejich vládnutí.

Vytváření atmosféry strachu a vyrábění „ruské hrozby“ usnadňuje Západu zahánět ve svých zemích lidi do jednoho poslušného houfu. To je historií osvědčená metoda, jak „protlačit“ plány, které by politikům za normálních okolností prošly obvykle jen stěží, i jak nechat zapomenout na mizerné výsledky jejich vládnutí. Bez problémů tak padají rozpočtová omezení, z řetězů se utrhlo zbrojení a nikdo se neptá, kdy a jak budou obří dluhy za investice do zbrojení zaplaceny, na legitimní zájmy národních států se snadněji zapomíná, více rozhodovacích pravomocí se svěřuje do rukou několika evropských velmocí a do bruselského centra, chyby každodenního vládnutí jsou omlouvány „výjimečnými okolnostmi“, které prý rusko-ukrajinská války způsobila.

Sousloví „spravedlivý mír“ je v konkurenci s obyčejným slovem „mír“ bez jakýchkoli přívlastků pouze odkladem války v čase. Pro Ukrajinu mezičasem k odpočinku a nadechnutím se k dalším bojům, pro „nás v unii“ skrze pokračování války vítaným oknem příležitosti uskutečnit to, co by v normálních mírových dobách šlo uskutečnit proti vůli občanů jen stěží.

Chtít „spravedlivý“ mír ještě vůbec neznamená mír opravdu chtít. A už je to vidět čím dál víc.