Svátek má: Vojtěch

Komentáře

Jiří Weigl

Výkonný ředitel Institutu Václava Klause

Venezuelská lekce

Ještě z nového roku neuplynuly ani tři dny, a již nás vývoj událostí ve světě přesvědčil, že rok 2026 nebude o nic méně dramatický a plný rizik než roky předcházející.


Blesková Trumpova vojenská operace proti Venezuele, kterou v noci z pátku na sobotu provedly americké ozbrojené síly, sice asi nebyla pro toho, kdo sledoval narůstající eskalaci napětí v Karibském moři, úplným překvapením, přesto ale její brilantní provedení a především výsledek – únos venezuelského dlouholetého diktátora Madura a jeho manželky – vyvolal u mnohých vojenských odborníků i širší veřejnosti uznalé reakce.

Dokonale vojensky naplánovaná operace chirurgicky přesně provedená beze ztrát na životech i technice na americké straně při splnění stanoveného vojenského cíle potvrdila celému světu sílu a schopnosti americké armády. Takto si asi představoval Vladimir Putin průběh své „speciální vojenské operace“ na Ukrajině v únoru 2022. Američané však na rozdíl od Rusů nepodcenili svého protivníka a připravili se pečlivě na možná rizika. Venezuela postrádala o americkém útoku zpravodajské informace a účinnou protivzdušnou obranu, které naopak před čtyřmi lety Američané Ukrajincům poskytovali.

Podstatnější než vojenské detaily jsou však politické okolnosti a souvislosti celé události. Nejprve se zastavme u těch obecnějších. Mnohdy bizarně, mnohomluvně a chvástavě vystupující Donald Trump touto rozhodnou a překvapivou akcí prokázal, že zdaleka není chaotickým a bezzubým obdivovatelem a usmiřovatelem diktátorů, jehož jedinou touhou je získání Nobelovy ceny míru, jak ho jeho kritici a nepřátelé začali posměšně popisovat. Jak loňská operace proti Íránu, tak nynější zásah ve Venezuele potvrdily, že Trump postupuje rozhodně a tvrdě v intencích nově zveřejněné americké bezpečnostní strategie a neváhá při tom použít sílu a nejtvrdší prostředky. Co dělá, dělá promyšleně a s jasným cílem prosadit konkrétní americké zájmy. Formuluje a prosazuje je s brutální otevřeností, zcela odlišnou od tradičního wilsonovského pokrytectví, které více než století kontaminuje západní, především anglosaskou politickou rétoriku i praxi.

Trump nelže o vznešených hodnotách, morálce, mezinárodním právu a univerzálním dobru své politiky, do nichž si zvykli halit své záměry jeho předchůdci. Netají se se zištnými motivacemi, ať je to surovinové bohatství Ukrajiny či ropa ve Venezuele, a nezakrývá, že Latinskou Ameriku považuje za výlučnou oblast amerických zájmů, kde v souladu s Monroevou doktrínou USA nepřipustí žádné narušení své politické a hospodářské hegemonie.

Tím však také implicitně říká, že rozumí důvodům Ruska, proč brání silou svou sféru vlivu na Ukrajině, byť krvavý způsob provádění této politiky kritizuje a angažuje se v úsilí o mírové urovnání rusko-ukrajinské války. Pro Ukrajinu je Venezuela jasnou zprávou, že nemá smysl očekávat obnovení amerického zapojení se do jejího válečného úsilí. USA dnes mají a budou mít jiné priority, a proto je nejvyšší čas na hledání mírového kompromisu. Pro Rusko je naopak americké venezuelské dobrodružství ze stejných důvodů příznivou zprávou a lze očekávat, že ruská ochota ke kompromisům dále poklesne.

USA ve Venezuele již tradičně v prvním vojenském střetu nad nepřítelem tak jako v Kuvajtu, Iráku, Afghánistánu a jinde drtivě zvítězily, ale historie nás přesvědčila, že to zdaleka nestačí k trvalému politickému vítězství. Nejasný je především další postup.

Trump a jeho okolí se tváří, že únosem Madura jeho režim skončil, ale zdá se, že situace ve Venezuele není zdaleka tak jasná. Jeho zkorumpovaný režim přivedl potenciálně nejbohatší jihoamerickou zemi na práh hospodářského bankrotu a vyhnal do ciziny 7 miliónů obyvatel. Paralela s obdobně ohromným přírodním bohatstvím obdařenou Ukrajinou je v tomto ohledu zjevná. Pádu diktátora asi mnoho lidí litovat nebude, což ovšem neznamená, že by Venezuelci považovali Američany za osvoboditele. Antipatie vůči USA a jejich politice je v celé Latinské Americe tradičně velmi silná a dosahuje pro nás nečekané úrovně.

Nejspornější představa pro budoucnost, kterou na včerejší tiskové konferenci prezident Trump nastínil, je záměr přímé americké správy Venezuely do doby, než bude „zralá“ pro předání moci do spolehlivých domácích rukou. Jednak tato myšlenka implicitně předpokládá dlouhodobější americkou vojenskou okupaci, za druhé pak frustruje početnou venezuelskou opozici, která svržení Madura přivítala a nárokuje si převzetí moci.

Sázet na rozumnou, zdrženlivou, ale účinnou americkou správu karibské země příliš nejde, vzpomeneme-li si na výsledky obdobné americké ambice v poraženém saddámovském Iráku, které skončily katastrofálními důsledky, rozmachem lidového odporu a gerily a celkovým rozvratem země, ze kterého se nevzpamatovala do dneška. Venezuela dnes navíc není okupována a její obyvatelstvo asi nesdílí představu, že by jim měli vládnout Američané. Trump by měl velmi odpovědně zvažovat rizika zabřednutí do nového těžko zvládnutelného dlouhodobého konfliktu. Za ten nestojí ani kontrola nad největšími světovými zásobami ropy.

Pokud jde o tuto surovinu, Trump naznačil, že USA své vítězství a kontrolu nad ropnými zásobami této země využijí ke zvýšení dodávek ropy na světový trh, a tím ke snížení jejích cen. To může být významná páka na Rusko, daleko účinnější než nefunkční sankce.

Pro Evropu jsou události ve Venezuele další ranou. Trump nejenže se svými evropskými partnery nic nekonzultoval, ale svým postupem dal jasně najevo, že své četné výroky o amerických prioritách myslí smrtelně vážně a také je připraven je uskutečnit. Na řadě je Grónsko, ale i fungování NATO jako takové. USA dávají jasně najevo, že evropské spojence považují za přítěž a k ničemu je nepotřebují. Trump dobře vnímá jejich nepřátelství a nemá zájem progresivistické EU a Británii, které otevřeně sabotují jeho zájmy a priority, jakkoliv podporovat. Jasně se mimo jiné v této souvislosti ukazuje nebezpečná nesmyslnost evropských snah válku na Ukrajině za každou cenu prodlužovat s nadějí, že se do ní podaří USA znovu nějak zatáhnout.

Je evidentní, že Evropská unie nemůže v dnešním světě v současné podobě obstát. Brusel vede členské země svou politikou k nezadržitelnému úpadku a ztrátě pozic ve světě. Pokud nedojde k zásadní změně politiky a vnitřních mechanismů EU, žádné vyhazování vypůjčených miliard na nesmyslné zbrojení v tom přinést změnu nemůže. Rychlý mír na Ukrajině a zásadní změna v Bruselu, to musejí být hlavní priority současnosti i pro českou zahraniční politiku. Jinak nás čeká velmi nejistá budoucnost. O tom všem je nynější venezuelská lekce.

Jiří Weigl

Pět procent HDP na obranu a NATO pod otazníkem

Pět procent HDP na obranu a NATO pod otazníkem

Jiří Weigl 

31. března 2026
V poslední době se v debatách na národní i mezinárodní scéně stejně jako v mediálním prostoru začala šířit tvrzení, že „Evropa si v oblasti zbrojení neplnila domácí úkoly“ a že musí být schopna se v rámci NATO (nebo mimo něj???)...

Stále jsme mistry světa – v sebeobelhávání

Stále jsme mistry světa – v sebeobelhávání

Jiří Weigl 

24. března 2026
Je to asi nejcharakterističtější špatná česká vlastnost - lhát si sami o sobě neustále různé pěkné věci, moc tomu sice nevěřit, ale vychytrale z toho těžit.

Jak z toho ven

Jak z toho ven

Jiří Weigl 

17. března 2026
V souvislosti s izraelsko-americkým útokem na Írán se stále vedou diskuse o cíli vojenské operace a úmyslech útočníků.

Rizika a souvislosti kolem útoku na Írán

Rizika a souvislosti kolem útoku na Írán

Jiří Weigl 

8. března 2026
Na Blízkém východě se posledního února letošního roku začala psát další krvavá kapitola z nekonečné ságy válek, vraždění, násilí a lidského utrpení v tomto regionu.

Evropská „perestrojka“ se nemůže podařit

Evropská „perestrojka“ se nemůže podařit

Jiří Weigl 

17. února 2026
Smutné vysvědčení minulému režimu vystavil v roce 1990 ve svém novoročním projevu nově zvolený prezident Václav Havel, když konstatoval, že „naše země nevzkvétá“.

Proč Donald Trump nemá Evropu rád

Proč Donald Trump nemá Evropu rád

Jiří Weigl 

12. února 2026
Tématem, které hýbe světovou, evropskou i naší politikou, je chování a záměry amerického prezidenta Trumpa.

Je podle Vás správné znovu otevírat otázku Benešových dekretů, jak navrhuje Péter Magyar?