Ještě před necelými dvěma lety byla cla v evropské ekonomické debatě téměř sprostým slovem. Když Donald Trump přicházel s plánem rozsáhlých dovozních cel, prakticky celý ekonomický mainstream je označoval za nebezpečný návrat k protekcionismu. Kritika přicházela od předních ekonomů i nositelů Nobelovy ceny a cla byla líčena jako cesta, která poškodí světový obchod i hospodářský růst. Publicista a poradce ministra zahraničí Pavel Šik ale připomíná, že dnešní evropská debata se od té tehdejší začíná překvapivě vzdalovat.

„Před necelými dvěma lety jsem napsal text o tom, jak se v ekonomii vlastně stalo z cel sprosté slovo. Tehdy Donald Trump přicházel s plánem rozsáhlých cel a prakticky celý ekonomický mainstream jej označoval za nebezpečný návrat k protekcionismu," připomíná Šik.

Podle něj přitom cla historicky nepředstavovala žádnou výjimku. Ještě na začátku 20. století tvořila hlavní zdroj příjmů federální vlády Spojených států a řada historiků ekonomie připisuje ochraně domácího trhu významnou roli při americké industrializaci ve druhé polovině 19. století. Zásadní změna přišla až po druhé světové válce a zejména po vstupu Číny do Světové obchodní organizace. Volný obchod se postupně stal téměř nezpochybnitelnou ekonomickou doktrínou, na níž vyrostla celá generace ekonomů i politiků.

Šik připomíná také proměnu názorů nositele Nobelovy ceny Paula Krugmana. V devadesátých letech patřil mezi nejvýraznější zastánce rychlé globalizace a opakovaně odmítal obavy, že rostoucí konkurence z Číny může americkou ekonomiku zásadně poškodit. Kritiky tehdejšího vývoje označoval za lidi, kteří ekonomice nerozumějí. O více než dvacet let později ale sám přiznal, že on i velká část ekonomického mainstreamu podcenili dopady takzvané hyperglobalizace, především na americkou průmyslovou střední třídu.

Právě v době, kdy byl Donald Trump v Evropě pod palbou kvůli plánovaným clům, zaznívala podobná stanoviska také v České republice.

„Psal jsem text v době, kdy byl Trump pod evropskou palbou a u nás na Českém rozhlasu mluvil Švejnar o tom, že 'Trumpova cla jdou proti rozumu a budou mít na světovou ekonomiku katastrofální dopad'. Je komické, že dnes se stejná debata vede na nejvyšších místech EU," píše Šik.

Podle něj se Evropská unie dostává do velmi podobné situace, jakou před několika lety řešily Spojené státy. Čína dnes vyrábí přibližně 30 procent světové průmyslové produkce, sama ale spotřebuje jen kolem 13 procent. Přebytek výroby proto musí vyvážet do zahraničí a stále větší část míří právě do Evropy. Jen během prvních čtyř měsíců letošního roku dosáhl čínský obchodní přebytek vůči Evropské unii 113 miliard dolarů, meziročně přibližně o 22 miliard více. Podle Šika už je u řady průmyslových odvětví, především ve strojírenství, patrné, že Evropa postupně ztrácí své někdejší postavení.

V samotné Evropské unii se podle něj začínají prosazovat dva odlišné přístupy. Francie prosazuje výrazně aktivnější ochranu evropského průmyslu. Tamní vládní analytický úřad letos navrhl zavést plošné třicetiprocentní clo na čínský dovoz nebo výrazně oslabit euro vůči čínskému jüanu s argumentem, že čínská měna zůstává dlouhodobě podhodnocená. Přestože byl návrh později stažen, posunul podle Šika hranici toho, co je dnes v Bruselu považováno za politicky představitelné.

Na opačné straně stojí Německo. Jeho ekonomika je na Číně hluboce závislá jako na exportním trhu i jako na součásti vlastních výrobních řetězců. Berlín proto dlouhodobě brzdí nejtvrdší ochranná opatření a snaží se zachovat co nejotevřenější obchodní vztahy.


Nejviditelněji je změna patrná právě v Německu. Jak upozornil The Wall Street Journal, země, která po desetiletí patřila mezi největší zastánce otevřeného obchodu, dnes zároveň nese jedny z nejtvrdších důsledků čínského průmyslového vzestupu. Páteř německé ekonomiky tvoří tisíce specializovaných středních firem známých jako Mittelstand. Právě ty dnes čelí sílící konkurenci podniků podporovaných čínským státem v programu „10 tisíc malých obrů", jehož cílem je vytvořit domácí konkurenci západním hidden champions.

Důsledky už nejsou jen teoretické. Německo dnes z Číny dováží více pokročilých průmyslových strojů, než kolik jich samo do Číny vyváží. Ještě v polovině roku 2024 přitom vykazovalo v tomto segmentu obchodní přebytek kolem 750 milionů eur. Dnes už jde podle Šika přibližně o půlmiliardový schodek. Společně s vysokými cenami energií a slabou regionální poptávkou přichází německý průmysl každý měsíc o více než deset tisíc pracovních míst a více než tři čtvrtiny německých strojírenských firem označují Čínu za svou největší strategickou hrozbu. Varují, že bez změn budou nuceny budovat stále větší část své výrobní kapacity přímo v Číně.
„Nejzajímavější na tom všem ale není otázka, zda měl před dvěma lety pravdu Trump, nebo jeho kritici. Podstatnější je něco jiného. Otázky, které byly ještě na konci roku 2024 u Trumpa označovány za ekonomický populismus, dnes řeší samotná Evropská komise. Změnila se realita. A právě ta dnes nutí Evropu přehodnocovat představy o globalizaci, které ještě před několika lety považovala za téměř nezpochybnitelné," uzavřel svůj komentář Pavel Šik.