Česká republika by na první pohled měla patřit mezi země, které mohou z nové evropské průmyslové a obchodní politiky výrazně těžit. Je členem Evropské unie, leží uvnitř jednotného trhu a má mimořádně silnou průmyslovou základnu. Pokud Brusel ochrání evropské výrobce před subvencovaným dovozem, globální nadprodukcí nebo konkurencí, která podle EU neprobíhá za rovných podmínek, české podniky stojí na chráněné straně nové hospodářské hranice.

Právě zde ale začíná český paradox. Česká ekonomika je sice uvnitř Evropské unie, její průmysl však nevyrábí pouze z evropských surovin a komponentů a neprodává pouze konečným evropským zákazníkům. Je součástí složitých nadnárodních výrobních řetězců, jejichž evropské centrum leží především v Německu a které zároveň sahají do Číny, Spojených států a dalších částí světa.

Ministerstvo zahraničních věcí letos připomnělo, že poměr českého vývozu k HDP dlouhodobě kolísá kolem 68 procent. Do Evropské unie v roce 2025 směřovalo 77,5 procenta českého exportu a samotné Německo odebírá přibližně 30 procent českého vývozu. To znamená, že pro Česko není obchodní politika okrajovou zahraničněpolitickou otázkou. Změna podmínek světového obchodu zasahuje přímo do fungování domácí ekonomiky. Právě proto nemusí být odpověď na otázku, zda je pro Česko evropský protekcionismus výhodný, vůbec jednoduchá.

Český průmysl stojí uvnitř evropského ochranného valu

První část odpovědi je pro české firmy příznivá. Pokud Evropská unie začne důsledněji chránit svůj průmyslový prostor, Česká republika se nachází uvnitř něj. Na rozdíl od Švýcarska nemusí řešit, zda bude považována za třetí zemi, a na rozdíl od Norska se přímo podílí na politickém rozhodování o pravidlech jednotného trhu.

To může mít velmi konkrétní ekonomickou hodnotu. Evropské firmy dnes čelí rostoucímu tlaku čínských výrobců v automobilovém průmyslu, strojírenství, chemii, ocelářství, výrobě baterií, solárních technologiích a dalších sektorech. Pokud evropské podniky soutěží s výrobci podporovanými rozsáhlými státními subvencemi nebo s produkcí vznikající za výrazně odlišných nákladových podmínek, může ochrana evropského trhu části českého průmyslu pomoci udržet výrobu i tržní podíl.


Zvlášť významný je automobilový průmysl. Volkswagen a další evropské automobilky čelí čínské konkurenci nejen v Číně, ale stále více také na domácím evropském trhu. Ve hře už proto nejsou pouze cla na elektromobily. Diskutují se také pravidla „Made in Europe“, která by mohla zvýhodňovat automobily s vyšším podílem evropských komponentů. Volkswagen například otevřeně volá po vytvoření rovných podmínek a po pravidlech zvyšujících podíl součástek vyrobených v Evropě.

Pro Českou republiku by takový model mohl představovat významnou příležitost. České závody nevyrábějí pouze hotové automobily. Země má rozsáhlou síť dodavatelů komponentů, strojírenských výrobků, elektrických zařízení, plastů, kovových dílů a dalších produktů používaných evropským průmyslem. Pokud by evropská pravidla zvýhodňovala komponenty vyráběné uvnitř EU, část českých dodavatelů by mohla získat konkurenční výhodu proti výrobcům ze třetích zemí.

Aktuální obchodní čísla ukazují, jak významnou roli průmysl stále hraje. V květnu 2026 český export meziročně vzrostl o 5,6 procenta na 415,6 miliardy korun. Největší absolutní růst zaznamenal vývoz do Rakouska, Německa, Francie a Spojeného království. Z jednotlivých odvětví rostlo nejvíce strojírenství, následované počítači, elektronickými a optickými přístroji, elektrickými zařízeními a chemickými výrobky. Z tohoto pohledu může být vznik chráněnějšího evropského průmyslového prostoru pro Česko výhodný. Problém nastává ve chvíli, kdy se podíváme na druhou stranu výrobního řetězce.

Ochranné clo může současně zdražit českou výrobu

Český podnik totiž nemusí být pouze výrobcem, kterého evropské opatření chrání. Může být současně odběratelem materiálu nebo komponentu, jehož cenu obchodní bariéra zvýší. Moderní průmyslová výroba je založena na mimořádně složitých dodavatelských vztazích. Automobil vyráběný v Česku může obsahovat evropské součástky, elektroniku využívající komponenty z Asie, suroviny pocházející z dalších zemí a výrobní technologie vytvořené na několika kontinentech. Podobně funguje strojírenství, elektrotechnika nebo chemický průmysl.

Právě zde se ukazuje základní problém protekcionismu. Clo nebo dovozní omezení může pomoci výrobci produktu, který má chránit, ale současně může poškodit podnik, jenž stejný produkt používá jako vstup do další výroby. Pokud Evropa ochrannými opatřeními zdraží dováženou ocel, některé kovové výrobky, elektronické komponenty, baterie nebo jiné průmyslové vstupy, aniž by pro ně existovala dostatečná evropská alternativa, může zvýšit výrobní náklady vlastních firem.


Samotná tato čísla neříkají, kolik mimoevropského dovozu představují průmyslové vstupy, ukazují však výrazně rozdílnou strukturu českého obchodu uvnitř a vně Unie. Výrazně je to vidět také u jednotlivých odvětví. Motorová vozidla v červnu zlepšila českou obchodní bilanci meziročně o 3,8 miliardy korun, elektřina o 2,8 miliardy a stroje a zařízení o 2,7 miliardy. Naopak prohloubení deficitu obchodu s počítači, elektronickými a optickými přístroji zhoršilo bilanci o 6,9 miliardy korun a obchod s ropou a zemním plynem o dalších 4,2 miliardy.

Evropská ochranná politika proto bude pro Česko nejvýhodnější tehdy, pokud dokáže rozlišovat mezi strategickými výrobky, u nichž chce Evropa obnovit nebo zachovat vlastní výrobní kapacity, a vstupy, jejichž rychlé nahrazení evropskou produkcí není možné nebo by bylo příliš nákladné.

Jinak může vzniknout paradoxní situace. Evropská unie ochrání evropského výrobce před levnější zahraniční konkurencí, ale zároveň jinému evropskému výrobci zdraží materiál potřebný k jeho produkci. Výsledkem může být vyšší bezpečnost dodavatelského řetězce, ale také horší cenová konkurenceschopnost konečného výrobku na světovém trhu. Pro průmyslovou ekonomiku, jakou je Česká republika, je právě tato rovnováha mimořádně důležitá.

Největší české riziko může přijít přes Německo

Existuje však ještě třetí a možná nejdůležitější rozměr problému. Česká republika nemusí být obchodním konfliktem zasažena přímo. Stačí, aby výrazně zasáhl Německo. Přibližně 30 procent českého vývozu směřuje na německý trh a velká část českého průmyslu je součástí německých výrobních řetězců. Česká firma proto může statisticky exportovat do Německa, ale její výrobek nakonec skončí jako součást automobilu, stroje nebo technologického zařízení prodaného ve Spojených státech, Číně nebo na jiném světovém trhu. Statistika přímého českého exportu tak nemusí zachytit celou skutečnou zahraniční expozici české ekonomiky.


Evropská opatření tak mohou jejich postavení na domácím trhu posílit, zatímco případná čínská odveta může zasáhnout jejich prodej nebo výrobu v Asii. Důsledky by se následně přes německé průmyslové řetězce mohly přenést také do České republiky.

Právě zde leží největší české dilema. Česká republika potřebuje konkurenceschopný evropský průmysl, protože je jeho součástí. Má proto racionální důvod podporovat opatření proti prokazatelně nekalé konkurenci, státem subvencované výrobě narušující hospodářskou soutěž nebo strategickým závislostem, které mohou Evropu v krizi ohrozit.


Českým zájmem proto není ani bezpodmínečně otevřený trh, ani bezpodmínečný evropský protekcionismus. Výhodná může být především taková evropská obchodní politika, která dokáže chránit strategické výrobní kapacity před skutečně nerovnou konkurencí, ale současně bez potřeby nezvyšuje cenu průmyslových vstupů, nenarušuje fungující dodavatelské řetězce a omezuje riziko odvetných obchodních opatření.

V nové světové ekonomice přitom bude stále těžší tuto hranici najít. Spojené státy, Čína i Evropská unie začínají považovat průmyslovou kapacitu za součást své strategické síly. Obchodní politika se proto bude stále více prolínat s bezpečností, energetikou a geopolitikou.

Pro Českou republiku bude rozhodující ještě něco dalšího. Zda v tomto procesu zůstane převážně výrobní a subdodavatelskou základnou velkých evropských ekonomik, nebo dokáže novou evropskou průmyslovou politiku využít také k posílení vlastních technologií, vývoje, finální výroby a vyšší přidané hodnoty. Samotná skutečnost, že Česko stojí uvnitř evropského ochranného valu, totiž ještě nezaručuje, že na jeho vybudování automaticky vydělá.



Zdroje: 1. Ministerstvo zahraničních věcí ČR – Teritoriální vývoj českého exportu⁠; 2. Český statistický úřad – Zahraniční obchod se zbožím, červen 2026⁠; 3. CzechTrade – Výsledky českého exportu za květen 2026⁠; 4. European Commission – 2026 Country Report Czechia⁠; 5. Reuters – German industry presses Merz for tougher China policy⁠