Evropa si po lednovém Světovém ekonomickém fóru v Davosu viditelně oddychla. Krize, která se v zákulisí rýsovala kolem amerických úvah o připojení Grónska, byla na poslední chvíli odvrácena a alianční struktury NATO zůstaly formálně nedotčeny. Úleva však zakrývá hlubší problém, jenž se opakovaně vrací při každém vážnějším otřesu transatlantických vztahů. Kontinent sice mluví o strategické autonomii, ale v klíčových momentech se znovu a znovu obrací k Washingtonu jako k hlavnímu garantovi bezpečnosti i politického směru. Tento vzorec chování není jen otázkou vojenských kapacit či rozpočtů, nýbrž způsobu uvažování, který se v evropské politice zakořenil po desetiletí.

Autorka komentáře pro deník Le Monde upozorňuje, že i když Evropa v posledních letech dokázala vystupovat jednotně například v podpoře Ukrajiny proti ruské agresi, činila tak převážně pod vedením Spojených států a v jejich strategickém rámci. Tento postoj posiluje vnitřní pocit, že bez amerického vedení není Evropa schopna formulovat vlastní mezinárodní roli, napsal francouzký deník Le Monde.
Krize kolem Grónska, která v evropských metropolích vyvolala nervozitu, ukázala, jak rychle se mohou rozpadnout proklamace o jednotě, když se dostanou do střetu s americkými zájmy. Zatímco část politických elit doufala, že tato epizoda povede k posílení důvěry mezi evropskými státy, praxe naznačila opak. Řada vlád se v rozhodujících chvílích snažila především nevybočit z transatlantického rámce. Symbolickým momentem se stalo vystoupení kanadského premiéra Marka Carneyho v Davosu, který otevřeně vyzval k odporu vůči americkému mocenskému tlaku. Evropští představitelé jeho slova přijali potleskem, avšak bez jasné následné politické reakce.

Rozdíly v přístupu k USA se v Evropě výrazně liší podle historické zkušenosti jednotlivých států. V Británii a Německu se transatlantické vazby staly součástí politické identity poválečných generací diplomatů a bezpečnostních expertů. Opatrnost Londýna během grónské epizody ilustruje, jak silně je britská politika stále svázána s představou privilegovaného partnerství s Washingtonem. Premiér Keir Starmer se ozval teprve ve chvíli, kdy americký prezident veřejně zpochybnil britský podíl na misi v Afghánistánu, což bylo vnímáno spíše jako obrana národní cti než jako systematický posun v zahraniční politice.


Tento mentální rámec má přímé politické důsledky. Evropa se obtížně shoduje na dlouhodobé strategii, která by kombinovala realistické posilování vlastních kapacit s rovnocenným partnerstvím s USA. Místo toho se debata často zvrhává v binární volbu mezi loajalitou k Washingtonu a vágními představami o suverenitě. To oslabuje schopnost Evropské unie vystupovat jednotně v otázkách globální bezpečnosti, obchodu i technologické konkurence, kde se americké zájmy stále častěji rozcházejí s evropskými prioritami.

Pokud má Evropa skutečně získat vlastní hlas, musí se vyrovnat s hluboce zakořeněnou představou, že klíčová rozhodnutí se činí za Atlantikem. Nejde o popření významu transatlantického partnerství, ale o jeho přerámování na vztah dospělých aktérů, kteří jsou schopni formulovat a prosazovat své zájmy samostatně. Bez této změny zůstane každá další krize jen dalším důkazem toho, že evropská politická sebejistota je stále křehká a závislá na signálech z Washingtonu.



Zdroj: https://www.lemonde.fr/en/opinion/article/2026/02/08/dependence-on-the-us-is-deeply-rooted-in-the-european-mindset_6750271_23.html