Češi v posledních letech vnímají bezpečnostní prostředí jako stále méně jisté. Z předchozích částí našeho dlouhodobého průzkumu přitom vyplývá rostoucí pocit vnějšího ohrožení, zhoršující se hodnocení připravenosti státu na krizové situace i přesvědčení, že děti nemají dostatečné znalosti a dovednosti pro jejich zvládání. U jedné konkrétní otázky však společnost reaguje opačně. Stále výrazněji odmítá, aby se děti a mládež učily zacházet se střelnými zbraněmi.

Výsledky průzkumů SANEP z let 2022 až 2026 ukazují, že nejde o jednorázovou změnu nálady. Nesouhlas je po celé sledované období velmi silný a postupně ještě roste.

Odmítání výuky zacházení se zbraněmi sílí

V roce 2022 odpovědělo na otázku „Měly by se děti a mládež učit zacházet se střelnými zbraněmi?“ jednoznačně „ne“ 47,9 procenta respondentů a dalších 21,2 procenta zvolilo „spíše ne“. Celkový nesouhlas tedy představoval 69,1 procenta. Pro výuku bylo 23,3 procenta dotázaných.

O rok později už souhlas klesl na 20,6 procenta a nesouhlas vzrostl na 73,8 procenta. V roce 2024 pokračoval stejný vývoj. Odpovědi „ano“ a „spíše ano“ dohromady představovaly 20,9 procenta, zatímco záporné odpovědi 75,7 procenta.

V roce 2025 se rozdíl ještě zvětšil. Pro výuku zacházení se střelnými zbraněmi bylo pouze 18,3 procenta respondentů, proti bylo 78,9 procenta. V roce 2026 souhlas představuje už jen 17,4 procenta, zatímco odpovědi „ne“ a „spíše ne“ dosahují dohromady 79,7 procenta.


Právě srovnání s ostatními otázkami průzkumu je analyticky nejzajímavější. Češi totiž současně stále silněji pochybují, zda jsou děti na krizové situace připraveny. To ale neznamená, že za vhodnou součást takové přípravy považují zacházení se střelnými zbraněmi.

Naopak se zdá, že většina společnosti mezi těmito dvěma oblastmi vytváří poměrně jasnou hranici. Je možné podporovat první pomoc, fyzickou připravenost, orientaci v terénu, schopnost reagovat při požáru, povodni či jiné mimořádné události, základní znalosti civilní ochrany nebo schopnost postarat se určitou dobu o sebe a své okolí a současně odmítat výuku zacházení se střelnými zbraněmi.

Výsledky průzkumu proto nelze interpretovat jako odmítnutí přípravy dětí na krizové situace obecně. Otázka se ptá výslovně na střelné zbraně, nikoli na brannou nebo bezpečnostní přípravu jako celek.


Čím větší nejistota, tím menší podpora zbraní

Na výsledcích je pozoruhodný ještě jeden zdánlivý paradox. Bezpečnostní prostředí Evropy se po ruském útoku na Ukrajinu zásadně změnilo a české strategické dokumenty hovoří o potřebě celospolečenského přístupu k obraně. Nová koncepce POKOS zároveň konstatuje, že dosavadní příprava zasahovala pouze malou část společnosti a nepokrývala všechny znalosti a dovednosti potřebné při krizové situaci vojenského charakteru.

Přesto právě během tohoto období podpora výuky zacházení se střelnými zbraněmi mezi dětmi vykazuje převážně sestupný trend. To může naznačovat, že česká veřejnost si pod pojmem odolná společnost nepředstavuje automaticky militarizaci běžného života. Zbraně zůstávají v očích velké části veřejnosti zřejmě především doménou profesionálních ozbrojených složek a dospělých, nikoli přirozenou součástí přípravy dětí.


Právě zde se výsledky průzkumu dotýkají širšího problému, který se objevuje i v předchozích částech našeho dlouhodobého sledování. Veřejnost na jedné straně stále výrazněji vnímá bezpečnostní rizika a nedostatečnou připravenost společnosti. Na druhé straně není samozřejmé, že přijímá všechny nástroje spojované s bezpečnostní nebo obrannou přípravou.

Stát musí vysvětlit, co vlastně znamená připravenost

Úkolem státu proto není přesvědčovat rodiče, že děti musí dostat do rukou střelnou zbraň. Výsledky průzkumu ukazují, že takový přístup by narážel na velmi silný odpor veřejnosti.

Mnohem důležitější bude přesně definovat, co má moderní příprava dítěte na krizovou situaci obsahovat. Znalost první pomoci, fyzická zdatnost, orientace, schopnost správně reagovat při mimořádné události, práce s informacemi, základní principy civilní ochrany nebo schopnost spolupracovat mohou mít pro odolnost společnosti podstatně širší význam než samotná manipulace se zbraní.


Pětiletá řada průzkumů ale vysílá poměrně jednoznačný signál. Češi mohou přijímat potřebu připravovat společnost na krize, ale výuku zacházení se střelnými zbraněmi u dětí do této představy ve stále větší míře nezařazují.

To není argument proti přípravě společnosti na obranu. Je to upozornění, že stát bude muset velmi přesně vysvětlovat rozdíl mezi odolností společnosti, branně-bezpečnostním vzděláváním a vojenským výcvikem. Právě na schopnosti tento rozdíl srozumitelně vymezit může záviset, zda veřejnost širší přípravu občanů přijme.

Metodická poznámka: Průzkumy SANEP byly realizovány metodou CAWI na reprezentativních vzorcích obyvatel České republiky ve věku 18+. U průzkumu z června 2026 činil reprezentativní vzorek 2 500 respondentů a uváděná statistická odchylka ±1,5 procentního bodu. Stejná metodika byla podle dodaných podkladů použita také v předcházejících ročnících. Průzkum byl proveden společností SANEP pro Sdružení sportovních svazů České republiky.



Zdroje: 1. Ministerstvo obrany – Koncepce přípravy občanů k obraně státu 2025–2030⁠; 2. Ministerstvo obrany – Vláda schválila novou Koncepci POKOS⁠; 3. POKOS – Tematické oblasti přípravy občanů k obraně státu⁠