A nejedná se jen o dobu, jejímiž se bezprostředními svědky a o které si myslíme, že ji svými velkými nebo zavrženíhodnými činy tvoříme, píše Zdeněk Zbořil v kometáři pro Prvnizpravy.cz. . 

Nejen to dokumentují dějiny evropského imperialismu, období válek napoleonských a jejich donekonečna se vlekoucí následky. Ale dokonce i doba konce Války třicetileté, o které se domníváme, že byla nejen projevem konce náboženských válek v Evropě, ale také počátkem vzniku evropské diplomacie a nových pořádků. A to nejen v Evropě, ale protože byla i počátkem koloniální expanze, na kterou jsme jako nositelé pochodně západního pokroku pyšní.

Pro dnešní svět už dávno ztratila svůj šarm a literárně vytvořený půvab. Evropská muzea jsou sice stále ještě zaplněna ukradenou minulostí neevropských národů a států, ale ti okradení a podvedení se  hlásí o náhradu škod, které jim evropské kultury a civilizace způsobily. Tyto škody  ale už nepovažují jen za materiální, ale stále hlasitěji se hlásí i o náhradu za újmu morální. 

Není to ani několik týdnů, kdy v britském tisku, a na okraj tohoto problému, britský politik, uvažující o významu chřadnoucího impéria, varoval, že na náhradu materiálních škod způsobených britským kolonialismem, nesmí jeho vláda nikdy přistoupit. S anglickou věcností to vysvětloval tím, že jednou by mohl jako návštěvník Britského muzea v Londýně vstoupit a procházet se tam jen prázdnými sály. Nikoliv, jak bychom si mohli myslet, poloprázdnými, ale doslova prázdnými. 

Historiografie nás také učí, že války se vedou z nejrůznějších důvodů, ale to, co nikdy nechybí,  a nač nikdy vítězové ani poražení nezapomínají, jsou závažné trestné činy, kterými jejich pachatel, řečeno jazykem právní vědy, usiluje  o získání cizí věci násilím či pohrůžkou okamžitého vykonání násilí.

Tento odedávna známý postup o nabytí cizí věci a zacházení s ní jako s věcí vlastní, je popisován od nepaměti také v souvislosti s vedením válek a válečných operací. Je lhostejně, zda mají podobu středověkých soubojů, které snad dodržovaly určitá pravidla, obvykle ale po staletí porušovaná, stejně jako nahrazovaní jich slovy zákonů v dnešní době globálně platných a globálně nedodržovaných rozměrů.

Snad proto se vyplatí, studovat, jak končí lokální stejně jako světové války, které jsou sice někdy chápány jako reakce na ohrožování vznešených ideálů nepřítelem. Samozřejmě tím, který musí být jako nepřítel vytvořen. Právě proto by nás snad mělo také zajímat, jak je možné války končit, když touha a potřeba loupit je nekonečná.

Mechanismus ukončení války na úrovni diplomatické se zdá být dávno popsán. Horší je to se způsobem jeho uskutečnění. Ve vojenském prostředí se studuje, jak dosáhnout zastavení palby, jak vytvořit příměří, jak začít jednat o mírovém ujednání a definitivním uzavření mírové smlouvy. To se zdá být ve školních učebnách, kde se přednáší o válkách a míru snadné. Ale jen do okamžiku, než tato jednání o ukončení války dostanou časový rozměr. 

První etapy zastavení bojů, a obvykle ji doprovázející výměna zajatců, se mohou odehrávat v několika dnech. I když existují historické příklady, že šlo o týdny a měsíce a nemuselo vše dojít ani k tomuto skromnému konci. Horší je to s jednáním o příměří, které vyžaduje, mimo jiné i díky instančnímu postupu, často doprovázenému kapitulaci jedné nebo druhé strany konfliktu, měsíce a dokonce i roky. 

Vyvrcholením  tohoto procesu by mělo být uzavření mírové smlouvy a „nastolení míru“, jehož garanty by měla být nejspíše nadnárodní autorita. Dobře nám známá skutečnost, s jejíž původní a nejjednodušeji vyjádřenou zásadou mírové ujednání přišel český „husitský“ král Jiřík z Poděbrad,  sice zanechalo v evropských a světových dějinách nepatrnou stopu, ale vznik Organizace spojených národů byl po druhé světové válce bolestný. A zápas o jeho existenci má svoje nekonečné pokračování až do popírání jeho vážnosti v současnosti.

Ještě Korejská válka (1950-1953) pracovala téměř ornamentálně s úlohou  OSN a existencí vojenských jednotek pod jejími prapory. Ale téměř ve všech válkách následujících se zdála být tato ozdobnost nepotřebná. Trvá to až do dnešních dnů a je jedno, zda bojištěm je Ukrajina nebo francouzským a britským imperialismem devastované dědictví Osmanského impéria. Tentokrát jsme si pro všechny tyto války dokázali  vymyslet podobná jména jako kdysi koloniální velmoci, když mluvili o „policejních akcích“ ve svých koloniích. Dnes tomu říkáme Speciální (zvláštní) vojenská operace nebo Válka proti terorismu.

Problémem je, kdo jsou ale smluvní strany, které by se mohly nebo měly dohodnout o přerušení bojů a uzavření mírových smluv garantovaných autoritou. Celý svět to ví, dokonce i ti, kteří nahlas říkají, že to tuší. Časový rozměr se ale zdá být opět nekonečný. A tak na scénu přicházejí lupiči času v uniformách nebo s bílými límečky, ale se stejným apetitem zbohatnout jako jejich pozdně středověcí předchůdci. Někteří se vraždí na ulicích v Monaku, někteří se už ani nestydí za to, že je jejich oběti nazývají bankstery. 

Čtyři hrůzní jezdci z Apokalypsy ztratili svou biblickou hrůzostrašnost a zůstal po nich jen jejich neméně obávaný pátý jezdec, před kterým svým filmem varoval už v roce 1964 Zdeněk Brynych. Ano, pátý jezdec je strach.