Vzhledem k okolnostem v české politice běžným nemusí Michal Koudelka končit ve funkci v  letošním roce, ale jako šedesátník by mohl pokračovat  i v letech  následujících. Třeba tomu tak nebude, i když u inteligentních bezpečnostních služeb,  podobných české BIS,  bývají časté výměny vedení považovány za typické jen pro rozkolísané politické systémy, kterým mají pomáhat a současně je chránit. 

Tento hořký vtip je stále aktuální, a dá se předpokládat, že kdyby taková instrukce přišla pro dnešní a budoucí velení BIS ze štábu CIA v Langley,  nebo od jiné podobné instituce s komickým lokálním vlivem, za který se ale platí lidskými životy, i takové rozhodnutí by bylo bez problému přijato. 

O tom jak to chodí v politickém zákulisí se píší populární a hojně čtené publikace, ačkoliv jejich autoři jsou často vedeni jen přáním komerčního úspěchu a touhou po zvýšení osobní popularity. Jsou to dvě spojité nádoby, které je snadné naplnit obsahem, často tvořeného tím, co si jejich autor pamatuje. A co neví, to si domyslí. Tento literární žánr je populární na celém světě, a každý, kdo se nudil na nějakém letišti a chtěl se zabavit, nacházel v prodejnách knih a časopisů stovky takto koncipovaných textů, které jsou všude stejně oblíbené. Příběhy Jamese Bonda jsou toho nejlepším dokladem, ačkoliv  když český intelektuál  Adolf Hoffmeister, kdysi označil tento druh literatury za svinstvo. Jak doslova říkal dobře udělané ale přece jen svinstvo.

Odvahu k pokusu o takovou typologii nám dodala práce Jiřího Růžka (1952) V Labyrintu zpravodajských služeb (Praha 2014), která byla, podle našeho názoru, prvním pokusem o ucelený, neříkejme úplný, pohled do světa, který se někomu zdá být nepochopitelný.  Autor v něm nabízel popis pracovišť, na kterých v době své kariéry působil a do jisté míry banalizuje  vše, co by se někomu mohlo zdát být dobrodružstvím. A to dokonce i lidem, zabývajícím se problémy obrany a bezpečnosti z moci úřední a posedávající v obou komorách parlamentu. Nebo na jiných vysokých, možná i nejvyšších úrovních moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Druhým, do jisté míry podobným pokusem je publikace Viléma Václavka, alias Kainara, jak je uvedeno v titulu  „šéfa zahraniční špionáže ČSSR 1989“, s podtitulem „Vzpomínky“ (Praha,  Toužimský a Moravec 2026). Věnuje se období od autorova nástupu do služeb MV ČSSR, až do vedení zpravodajské služby. Tedy době od červa 1969 do února 1990.

Ve své profesi se zabýval především situací v obou německých státech a krátce po sjednocení Německa měl informace o této změně i jejích důsledcích pro různé  výměny osobností i úkolů této nové služby. A také v době  po fúzi BND a STASI a proměně jejich vztahu k politickým událostem  v Sovětském svazu. Takto jednoduše řečeno jazykem instituce to vypadá podobně jako u jiných autorů, kteří se snaží, anebo také účelově tají, zprávy z německého prostředí. Václavek-Kainar, i když ve svém postavení nedokážeme rozlišit to stále ještě utajované nebo už zveřejněné, je oprávněn o tom referovat.  Důležité je, že autor popisuje, říkejme tomu třeba každodenní provoz všech oddělení tajných služeb ve kterých pracoval. Osobnosti politického života v ČSSR, Sovětském svazu a obou německých státech nepopisuje  tvaroslovím Brůžkova Labyrintu, ale jako každodenní rutinní práci. Proto tolik většinou neznámých nebo polo-utajovaných jmen osob, jejichž totožnost je odhalována v rozsáhlém poznámkovém aparátu a rejstříku osob, které jsou prezentované bez teatrální nadsázky. 

Důkladné zpracování životních příběhů hlavní postavy tohoto filmu asi nejvíce odpovídá čítankovému obrazu špiona, který překročil hranice své vlasti, která byla pro Zdeňka-Zoltána Tomana nesnadno identifikovatelná. A to bez ohledu na to, že byly realitou. Za druhé světové války, pracoval pro československou vládu v Londýně (zřejmě i ve spolupráci s budoucím poválečným ministrem vnitra  Václavem Noskem). Po návratu do ČSR se stal šéfem zahraniční rozvědky a jeho další život odpovídal turbulentním poválečným událostem v jejich nejdramatičtějším provedení. Obstarával finanční prostředky pro každého, pokud to bylo i pro něho výhodné, převážel tento majetek do zahraničí a jeho část ponechával v Praze nebo v zahraničí pro tajné fondy KSČ. Pokud to někomu připomíná léta po roce 1989 v Čechách, na Moravě a Slezsku, není daleko od skutečnosti. 

 

Pomáhal lidem, kteří byli označováni jako „židovského původu“, vycestovat do zahraničí a byl v kontaktu s pomalu vznikajícím Státem Izrael. Jeho vzniku se nedočkal na svobodě. Byl hned po Únoru 1948 zatčen a hrál, tak jako ostatně vždy, svoji hru o přežití. Nakonec se mu podařilo uprchnout ze soudní věznice na Karlově náměstí a podle filmu, tomu tak bylo s tajemnou pomocí snad amerického nebo britského velvyslanectví v Praze, překročit státní hranice do Německa. Žil ve Venezuele a umřel v Kalifornii, stále pod ochranou nebo dohledem americké vojenské rozvědky CIC a jejích pokračovatelů v různých mutacích. 

Tomanův obraz se  skutečně zdá být příběhem  do sbírek zábavného čtení, ale skutečně to byla realita, i když neuvěřitelná.  

Konečně čtvrtý obraz, který kombinuje tajemné až morbidně fantasijní téma,  nám představuje  film Arvéd, uváděný na veřejnosti jako psychologické a mysteriózní drama režiséra Vojtěch Maška, který podle námětu a spolupráce na scénáři s Janem Poláčkem (autora práce Malostranský ďábel) vytvořili na základě intenzivního studia a empatické snahy o pochopení lidského osudu na struně mezi kolébkou a rakví, příběh Jiřího Arvéda Smíchovského (Arvét, 1898-1951)  údajného zednáře, černého mága, spolupracovníka Sicherheitsdienstu a  Státní bezpečnosti ČSR. Ten autoři filmu spojili s významnou osobností a jedním ze zakladatelů Stb Štěpánem Plačkem. Práci jim mohla usnadnit monografie historika  Jana Kalouse Štěpán Plaček. Život zpravodajského fanatika KSČ (Praha: ÚSTR, 2010).  Zda tomu tak bylo nás zde tentokrát ale nezajímá. Jde nám jen o opět neuvěřitelně a papírově pozoruhodnou osobnost Plačka (1909-1992).  (K Arvédovi viz Nakonečný, Milan: Arvéd Smíchovský - Novodobý pražský Faust, in Okultura cz, 2022-08-28, cit. 2025-03-28, online)

Narodil se v Brně, jako mladík vstoupil do KSČ a prý se hlásil už tehdy ke křídlu Klementa Gottwalda a jeho kurzu na bolševizaci strany (1929). V Praze vystudoval práva na UK a německou okupaci přežil, ačkoliv byl Žid, v rámci tolerovaného smíšeného manželství.  Na konci války, a po zatčení své ženy pro odbojovou činnost, se skrýval před Gestapem.  Po válce se stal, po přihlášení se k Rudolfu Slánskému, politickým pracovníkem Zemského orgánu bezpečnosti (ZOB) a později Státní tajné bezpečnosti. Byl krátce vyšetřován pro trockistickou úchylku, později obviňován z titoismu. Konečně byl v roce 1949 zatčen a držen ve vyšetřovací vazbě do roku 1954.  Potom odsouzen, ale už v roce 1957 amnestován. Podle vyprávění jeho spoluvězňů i proto, že mu někteří z nich nemohli zapomenout, že byli vyšetřováni a mučeni podle jeho příručky z roku 1947 jak bojovat s třídním nepřítelem, a týrali ho. Přímo ÚV KSČ, opět podle muklovských pověstí,  proto rozhodl o jeho propuštění na svobodu.  

Po krátkém období manualismu nastoupil Plaček do tehdy právě založeného Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii, pozdějšího Ústavu mezinárodních vztahů při MZV ČR. Nakonec, v roce 1992, nezemřel v botách, jako celá řada jeho přátel i nepřátel, psal milostné verše, a když byl ve Strašnickém krematoriu pochováván, vzpomínal na něho jeho příbuzný herec a režisér Jan Kačer. Jeho básně, podle Kačera, recitoval Tomáš Tӧpfer.