Když se na svoji první zahraniční návštěvu ve funkci předsedy poslanecké sněmovny vydal Tomio Okamura se svojí delegací, nepřizval do ní nikoho z dnešní parlamentní opozice. Okamurova cesta vedla na Slovensko a jejím cílem bylo učinit první vstřícné kroky k napravení těžce poškozených česko-slovenských vztahů.

O jejich krach se v minulých letech důsledně starala Fialova vláda s pomocí pirátské „diplomacie“ člena nečlena ODS Lipavského. Fialův kabinet opustil formát pravidelných mezivládních konzultací, které byly vždy symbolem nadstandartních vzájemných vztahů obou národů a potvrdil tím soustavné vměšování „Prahy“ do sebevědomé a nezávislé politiky Ficovy vlády. Vždyť to byl přece Lipavský, kdo se posmíval Slovákům, že se „jezdí plazit do Moskvy před masovým vrahem“, byl to premiér Fiala, kdo se před jednáním V4 sešel separátně se svým polským kamarádem „ve zbrani“ Tuskem, aby se poradili, jak rozbít Visegrád, ve kterém se neuměli vyrovnat s Orbánovou a Ficovou samostatnou politikou.

Nebyl proto jediný důvod, aby předseda Okamura přibral při své cestě na palubu byť jen jediného zástupce končící vládní koalice.

Ovšem strhla se hysterie, která se dala očekávat. Zatímco předseda Okamura úspěšně jednal na Slovensku s tamní vládnoucí formací i reprezentací sousedního Rakouska, v Praze byla uspořádána blesková tisková konference zoufalých a zhrzených opozičních poslanců v čele s Markem Bendou. Kdo ji viděl, musel být otřesen arogancí (a vlastně i argumentační drzostí) jejích účastníků: Bendy, Šebelové, Jakoba a jakési pirátky s gruzínským jménem a chováním pubertálního spratka, kteří se dovolávali dodržování demokratických pravidel (oni jsou přece vykladači obsahu slova demokracie) a údajného práva opozice účastnit se zahraničních parlamentních misí.

Okamurova cesta skončila úspěchem. Podařilo se mu nakročit cestou, která může vést k normalizaci česko-slovenských vztahů, a která snad bude postupně do vzájemných vztahů přinášet zklidnění a zlepšení. Bude to ale chtít čas a vstřícnou trpělivost, neboť v mnoha Slovácích se jistě otevřely staré rány vzniklé domnělým či snad i skutečným „poroučením a mistrováním“ z Prahy.

V situaci, kdy se nové české vládní koalici v Bratislavě podařil krok vpřed, se dozvídáme, že opoziční parlamentní delegace vedená Markem Bendou (kým jiným) se vydává „po své vlastní ose“ do Bratislavy, neboť „pokládají za nutné zareagovat a ukázat, že česko-slovenské vztahy nejsou jenom věcí koalice nebo opozice, ale jsou zájmem celé České republiky“.

A právě v této chvíli se soudný člověk musí štípnout do tváře, že se mu to všechno jenom nezdá. Marek Benda a jeho koaliční spolupracovníci z pětikoalice Petra Fialy, všichni ti, kteří se podíleli na rozbití vzácných vztahů s naším nejbližším sousedem, jedou k Šimečkově progresivní opozici (kterou Fiala vždy favorizoval před svobodně zvoleným Ficem, a která například na Slovensku volá po zrušení Benešových dekretů) demonstrovat svoji dojemnou péči o vzájemné vztahy? Nevzpomínám si, že by kdy Marek Benda a jeho kamarádi a kamarádky, dnes mířící na Slovensko „zachraňovat“ vztahy, veřejně vystoupili a kritizovali hloupé počínání Fialovy vlády. Nevzpomínám si, že by kdy někdo z těchto lidí varoval před vměšováním se Česka do vnitřních záležitostí Slovenska. Vzpomínám si ale, že „fialovci“ vždy využili jakoukoliv možnost a příležitost, se kterými mohli Slováky poučovat o demokracii a evropských hodnotách. Bývalo pro nás mnohé ponižující bezmocně sledovat fialovsko-lipavské borcení upřímných a přátelských vztahů se Slováky. Čím více jsme „díky“ jejich „morální diplomacii“ ztráceli Slováky, tím víc jim děkoval Berlín a Brusel. Bylo to ostudné!

Tak Marku Bendo, starostko Šebelová a soudružko pirátko, vzhůru na Slovensko! Doufám, že se vám za tu vaši hospodskou šmíru, kterou dnes předvádíte, dostane přijetí, které bude odpovídat výsledkům vašeho vládnutí.