Zvlášť „úspěšně“ si v osočování Trumpova „chaotického“ vládnutí vedou představitelé evropských států a unijních institucí. Namísto toho, aby vzali Trumpovu politiku celních tarifů jako realitu dneška a s touto realitou se snažili vyrovnat, vystačí si prozatím pouze s nadáváním na prezidenta země, která byla ještě za bidenovských „zmatených“ dob jejich největším spojencem.

Přesto je tu jedna výjimka – italská premiérka Giorgia Meloniová. Racionální politička pochopila Trumpovu reálpolitiku a jako první premiérka členské země EU se objednala v Bílém domě s cílem jednat o clech uvalených na italské výrobky. Ačkoli Meloniová tvrdí, že její cesta proběhla po „konzultaci“  s předsedkyní Evropské komise von der Leyenovou, a přestože ta prý Meloniové misi do Washingtonu schválila, je více než pravděpodobné, že Meloniová si vše s Trumpem domluvila sama a na vlastní pěst – ke zděšení zbytku EU – odletěla jednat s Američany. Italský zemědělský a průmyslový vývoz do USA by byl vysokými tarify poškozen, proto Meloniová suverénně sleduje italský národní zájem. Vůbec ji nezajímají vágní a nepromyšlené návrhy Evropské komise „nula za nulu“, které Trump okamžitě odmítnul, ale z očí do očí si zřejmě vše s Trumpem v Bílém domě vyříkala.

Takový politický styl má americký prezident zjevně rád a imponuje mu. Meloniovou označil za „fantastického lídra“ a ujistil ji, že „se určitě dohodnou“. Tak jako Trump sleduje skrze uvalení cel na zboží a služby přicházející do USA národní zájem, rozumí zřejmě každému dalšímu politikovi, který umí národní zájem své země také bránit.

Italská premiérka tak odvážně demonstrovala, že letitá unijní mantra „big is beautiful“ v dnešní Americe neplatí. Že je třeba ve vztahu k Trumpově USA jít cestou renesance obhajoby národních zájmů i přes odpor Bruselu. Bude-li v Evropě více Meloniových, bude tady v Trumpově éře určitě méně von der Leyenových. Třeba i tuto nečekanou renesanci obhajoby národních zájmů mohou Trumpova „chaotická“ cla způsobit. To by byla skvělá zpráva!

Jenom ty Meloniové ještě někde najít.

Co nového v Rakousku? Už i Vídeň se otřásá

Hlavní město Rakouska Vídeň je po celých osmdesát let po skončení druhé světové války neporazitelnou baštou sociální demokracie a rozmanitých levicových úchylek všech směrů. Vídeň vždy byla nezpochybnitelně „rudá“. Ve svém levicovém metropolitním liberalismu to dotáhla už tak daleko, že nejnovější průzkumy stavu populace na základních a středních školách dokazují, že 41,2 % žáků a studentů se hlásí k muslimskému vyznání a pro téměř dvě třetiny dětí na vídeňských školách již není němčina mateřským jazykem.

I v této atmosféře proběhly o víkendu ve Vídni zemské volby (Vídeň je jednou ze spolkových zemí Rakouska). Podle očekávání sice vyhráli sociální demokraté se ziskem 39,5 % odevzdaných hlasů (ač si o 2 procentní body v porovnání s rokem 2020 pohoršili), na druhém místě ovšem – a to je pro Vídeň překvapení všech překvapení – skončili Svobodní s podporou 20,8 %, což znamená trojnásobek (!) jejich posledního výsledku z roku 2020. Drtivou prohru zaznamenali lidovci. Ztratili 11 procentních bodů a skončili daleko poražení pouze se ziskem 9,7 %!

Že by už i obyvatelé „rudé“ Vídně začínali postupně chápat, že je nutné se levicovému multikulturalismu, jehož důsledky jsou již v tomto městě hodně vidět, začít politicky bránit? S optimismem to v případě levicově liberálních Vídeňáků není třeba přehánět, ale přece jen jistý signál o náladách „pod hladinou“ výsledky nejnovějších vídeňských voleb znamenají.