Je vůbec příznačné, že tyto levicové pseudoreformátory, kteří se v mediálním světě těší až posvátné úctě a autoritě, vůbec nezajímá otázka, jak zajistit, aby naše ekonomika více produkovala, že bohatství se nejdříve musí vytvořit a až poté rozdělit. Je zajímá stejně jako staré komunisty pouze přerozdělování a věří, že tímto způsobem  společnost může dosáhnout prosperity. Nevadí jim dusivá evropská a domácí regulace všech stránek života, nevadí jim byrokracie, nevadí jim zelené nesmysly, které prokazatelně vedou k úpadku a stagnaci. Nevadí jim nekonečné a nevykořenitelné erární plýtvání, naopak toho všeho chtějí více v zájmu „spravedlivých“ daní, „spravedlivých“ důchodů a rovnostářské nirvány. Hlavním problémem je, že tyto recepty vedou k přesně opačnému výsledku. Mladé levičáky může omlouvat jejich mládí, aly my starší, kteří jsme tohle všechno už zažili, nesmíme mlčet a nechat jim a jejich nebezpečným názorům volný prostor. 

Oblíbeným argumentem zastánců přechodu k majetkovým daním je údajné vysoké zdanění práce u nás. Těžko lze však zdanění práce považovat za zásadní problém v zemi, která má dlouhodobě nejnižší nezaměstnanost v celé Evropě. A trvale vysoká poptávka po pracovních silách v naší ekonomice rozhodně nepodporuje argument, že je současná úroveň zdanění práce významným systémovým problémem českého hospodářství. 

Levičáci jsou tradičními nepřáteli soukromého vlastnictví, v němž vidí překážku v uskutečnění svých představ o vytvoření nového člověka zbaveného všech starých pout a vazeb, vykořeněného a snadno manipulovatelného podle představ samozvané vyvolené avantgardy. Proto vyvlastnění a boj se soukromým vlastnictvím patřily vždy k základnímu instrumentáriu levice všech směrů. Komunistická brutalita se dnes po všech těch historických  zkušenostech už nenosí, ale trochu zmáčknout vlastníky přes stát alespoň daňově je snem každého  levicového idealisty. 

A tak má pan Prokop a další otevřené dveře ve všech médiích s návrhy na zvýšení daně z nemovitostí, dokonce založeném na jejich tržních cenách. A nikomu z novinářů, kteří těmto návrhům zbožně naslouchají, nepřijde na mysl, že jde o útok na ne miliardáře a zbohatlíky, ale na tři čtvrtiny obyvatel naší země, kteří žijí ve vlastních domech a bytech. Dokonce se nestydí tyto představy prezentovat jako opatření ve prospěch mladé generace, které prý usnadní získat v budoucnu bydlení. Už nikdo nedoříkává, že by to mělo být tím, že si dosavadní vlastníci nebudou moci v důsledku daňového břemene, které na ně uvalí stát, své dosavadní bydlení dovolit a budou nuceni nevýhodně prodávat a nuceně se vystěhovávat.

Nikdo neprotestuje proti myšlence tržních cen nemovitostí jako základu daně, což by znamenalo vylidnění již tak vyprazdňujících se center měst, nikdo nehovoří odopadech pro starší generace, jejichž nemovitosti mají sice teoreticky miliónové hodnoty, ale jejich vlastníci nemají peníze na placení vysokých daní a nemají se kam odstěhovat. 

Nikdo nehovoří o tom, že vysoké daně z nemovitostí by znamenaly i zvýšení nájmů, do nichž by vlastníci zvýšené náklady přenesli. Nikdo se nezamýšlí nad tím, že toto zvýšení nákladů na bydlení by se přeneslo do již dnes vysokých sociálních podpor bydlení. 

Nedostatek bytů se nedá řešit bezohledným daňovým útokem státu na většinu obyvatel, kteří si za vlastní zdaněné peníze pořídili vlastní bydlení. Demografický vývoj nevyhnutelně povede naopak k tomu, že kromě Prahy a velkých měst bude vznikat na venkově nadbytek volných domů a bytů a jejich ceny budou klesat. V naší relativně malé zemi je to příležitost ke snížení tlaku na koncentraci obyvatelstva ve velkých centrech a snížení vysoké poptávky po bydlení v nich.

Přes nový stavební zákon a trvalé debaty okolo snížení neúnosné byrokracie se v této oblasti fakticky nic neděje. Pokud si v souladu s územním plánem dané obce hodlám na svém pozemku za své zdaněné peníze postavit dům, co na tom má státní stavební úřad rok  posuzovat. Nechme lidem svobodu žít si za své peníze ve svém, jak chtějí, a skončeme se snahou je neustále kontrolovat, buzerovat a úředně šikanovat. 


Obecně platí, že představa, že nám blahobyt a prosperitu zajistí vyšší státní výdaje, a proto musíme za každou cenu zvyšovat daně a hledat vyšší příjmy pro státní rozpočet, je mylná. Vždy to byl trh a soukromé podnikání, které vytvářely zdroje a prosperitu. Je třeba jim to znovu umožnit, ukončit dnešní etatistický přeregulovaný dotační systém a dát znovu prostor trhu a soukromé iniciativě. Pak poroste znovu ekonomika i daňové příjmy. Veďme poctivou debatu o veřejných statcích, odstraňme dotační ekonomiku a zbavme se nárokové mentality. 

A pokud chceme něco dělat hned, změňme nesmyslné rozpočtové určení daní, které vede k chronickým přebytkům hospodaření obcí v řádu desítek miliard, jejich kumulování na bankovních účtech dnes již v řádu více než půl biliónu korunv protikladu s prohlubujícím se chronickým schodkem toho státního. A zastavme komunální plýtvání – sportovní haly za miliardy, kryté bazény a další zbytný komunální luxus, pokud nemáme prostředky na věci zásadní. Žádné zvyšování daní už politikům nedovolme.