Vztahy mezi Spojenými státy a Čínou vstupují do další fáze nejistoty a tentokrát nejde jen o obchod, Tchaj wan nebo cla. Podle analýzy amerického publicisty Johna Helmera, zveřejněné na serveru Naked Capitalism, vysílá Peking mimořádně silný signál směrem k Washingtonu: pokud Donald Trump nepřestane s tlakem na Írán a nepřejde zpět k diplomacii, očekávaný summit se Si Ťin pchingem se vůbec nemusí uskutečnit. Čína tak podle všeho poprvé od začátku letošní eskalace otevřeně naznačuje, že není ochotna sloužit jako diplomatická kulisa americké síly v Perském zálivu.

Celý spor se přitom symbolicky točí kolem několika setin sekundy. Právě detail ze setkání čínského ministra zahraničí Wang I a íránského ministra zahraničí Abbáse Aráqčího vyvolal pozornost analytiků. Záběry čínské státní televize CCTV totiž zachytily nejen formální podání rukou, ale i krátké objetí obou politiků. A právě tento moment byl podle Helmera následně z oficiálních záznamů vystřižen. Západní agentury následně pracovaly téměř výhradně s fotografiemi formálního podání rukou.

Helmer upozorňuje, že podobné detaily v čínské diplomacii nebývají náhodné. Naopak. V prostředí, kde je veřejná symbolika pečlivě řízena stranickým aparátem, může mít i drobný gestický moment význam strategického sdělení. Podle Helmera tak Peking nejprve vyslal signál podpory Teheránu a následně se jej pokusil mediálně zmírnit, aby nevypadal jako otevřený spojenec Íránu proti Spojeným státům.

Právě tato opatrnost ukazuje, jak složitou hru dnes Čína rozehrává. Na jedné straně potřebuje stabilní obchodní vztahy se Spojenými státy a nechce přímou konfrontaci s Washingtonem. Na druhé straně ale stále výrazněji odmítá americkou vojenskou strategii založenou na tlaku, sankcích a blokádách. Írán je pro Peking důležitým energetickým partnerem a zároveň klíčovým bodem projektu nové Hedvábné stezky.

Jak dále upozorňuje John Helmer, čínské vedení nyní zřejmě dospělo k závěru, že další otevřená podpora amerického postupu proti Íránu by mohla poškodit čínskou pozici v celém globálním jihu. Původní článek

Trumpův summit v Pekingu se může rozpadnout


Jenže během několika dnů se tón Pekingu výrazně změnil. Po jednání s íránskou delegací začala čínská diplomacie používat mnohem tvrdší formulace. Mluvčí ministerstva zahraničí například prohlásil: „Zastavení bojů je nejvyšší prioritou a návratu k bojům je třeba zabránit.“ Další výrok šel ještě dál: „Čína podporuje Írán při ochraně jeho národní suverenity a bezpečnosti.“

To je mimořádně silná formulace. Zvláště v čínském diplomatickém jazyce, který bývá extrémně opatrný. Peking tím podle řady analytiků fakticky sděluje, že pokud Washington obnoví vojenské operace nebo dále eskaluje tlak v Hormuzském průlivu, nebude Trump v Pekingu vítán.

Právě tato interpretace je na celé situaci nejzajímavější. Čína totiž nevystupuje jen jako obránce Íránu. Především se snaží zabránit tomu, aby byla vnímána jako pasivní přihlížející americké vojenské strategie. Peking velmi dobře chápe, že mnoho zemí Asie, Afriky i Latinské Ameriky sleduje konflikt kolem Íránu jako další test americké dominance.

A zde začíná širší problém Spojených států. Washington v posledních letech stále častěji předpokládá, že ekonomická síla automaticky znamená i politickou poslušnost partnerů. Jenže realita se mění. Saúdská Arábie rozšiřuje vztahy s Čínou. Indie lavíruje mezi Západem a vlastním zájmem. Turecko sleduje vlastní geopolitickou linii. A nyní i Peking naznačuje, že existují hranice, za které už nepůjde.

Velmi zajímavé je také to, jak opatrně se k celé věci staví západní média. Podle Helmera například agentury Bloomberg, Reuters nebo AP nezveřejnily některé důležité odpovědi čínského ministerstva zahraničí týkající se nejistoty kolem Trumpovy návštěvy Pekingu. Pokud je to pravda, ukazuje to další problém dnešní mediální krajiny. Veřejnost často dostává jen zjednodušenou verzi geopolitického konfliktu, zatímco klíčové diplomatické nuance zůstávají stranou.

Svět vstupuje do nové éry mocenských bloků

Celá kauza zároveň ukazuje hlubší proměnu světového řádu. Ještě před deseti lety by bylo téměř nepředstavitelné, aby Čína tak otevřeně spojovala summit s americkým prezidentem s podmínkou změny americké vojenské politiky. Dnes se však situace mění. Peking už nevystupuje pouze jako ekonomická velmoc. Začíná se stále sebevědoměji profilovat i jako geopolitický rival Spojených států.

To je mimochodem velmi nebezpečný vývoj. Každá velká mocnost totiž začíná v určitém okamžiku věřit, že musí demonstrovat svou sílu i symbolicky. Spojené státy dlouhodobě používají sankce, vojenské základny a kontrolu námořních tras. Čína nyní odpovídá vlastním jazykem diplomatických gest, ekonomických vazeb a strategických partnerství. Donald Trump navíc vstupuje do této situace se svou tradiční osobní diplomacií založenou na spektakulárních summitech a mediálních obrazech. Jenže právě zde může narazit. Čína funguje jinak. V Pekingu nejsou gesta improvizací jednoho politika. Jsou výsledkem kolektivního rozhodnutí stranického vedení. Pokud tedy čínská diplomacie dnes mluví o nutnosti zabránit „návratu k bojům“, nejde o náhodnou formulaci.

Ironií celé situace je, že spor se nakonec může symbolicky zlomit právě na onom krátkém objetí čínského a íránského ministra. Několik setin sekundy totiž odhalilo něco podstatného. Čína už nechce být jen ekonomickou továrnou světa. Chce být samostatným mocenským centrem s vlastními podmínkami a vlastní představou o globálním pořádku.

A Washington začíná zjišťovat, že éra automatické poslušnosti spojenců i partnerů pomalu končí.



Zdroje: 1. Who Gives a Hug – China Changes Its Position Towards Iran, US; 2. Chinese Foreign Ministry statements; 3. China Daily