Příběh prezidenta Petra Pavla a zraněného paraglidisty se během několika hodin rozšířil napříč českými médii i sociálními sítěmi. Prezidentská kolona se vracela z Jeseníků, když poblíž její trasy havaroval paraglidista. Pavel zastavil, společně se členy svého týmu pomáhal zraněnému muži a na místě vyčkal do příjezdu záchranářů. Sám paraglidista později médiím popsal, že prezident pomáhal s vybavením, hledal ztracenou kontaktní čočku a zajímal se o jeho zdravotní stav.

Událost vyvolala řadu pozitivních reakcí. Mnozí ocenili, že prezident nezůstal stranou a zachoval se lidsky v situaci, kdy šlo o zdraví druhého člověka. Právě tento rozměr příběhu se stal hlavním motivem většiny mediálních výstupů.

Publicista Pavel Šik se však na celou událost dívá jinak. Ve svém komentáři nezpochybňuje, že prezident pomohl. Nesouhlasí ale s tím, jak byla celá situace následně vykreslena a jaký obraz podle něj kolem ní vznikl.


Tím zároveň naznačuje hlavní myšlenku svého komentáře. Pomoc člověku v nouzi podle něj není výjimečným činem, ale samozřejmostí.

„Hledat čočku a počkat až dorazí pomoc přece není žádný výjimečný morální čin, prezident se pouze nezachoval jako naprostý sociopat,“ pokračuje.

Nejostřejší část komentáře míří na reakce, které po zveřejnění příběhu následovaly. Šik tvrdí, že část veřejnosti i prezidentových příznivců povyšuje běžné lidské jednání na důkaz mimořádných vlastností politického lídra.

„Ti samí, co po sítích vykřikují o manipulaci skrze dezinformace, manipulují své ovečky do stavu, kdy ty naprosto samozřejmou věc považují za znak výjimečnosti jejich vůdce. V tom se to podobá propagandě Maa nebo Kima,“ napsal.


V závěru komentáře odkazuje na teorii kognitivní disonance amerického psychologa Leona Festingera. Podle něj si část společnosti vytváří obraz politika, který následně brání i za cenu přehlížení skutečnosti.

„Leon Festinger popsal kognitivní disonanci v 50. letech. Nemohl tušit, že o 70 let později bude 2 862 Čechů platit 14 tisíc eur měsíčně Tonymu a Ludwovi za AI fotku muže hledajícího čočku od brýlí a že to dalších 5 tisíc bude lajkovat a nazývat to obranou demokracie,“ uzavírá svůj komentář.

Šikův text tak není polemikou o tom, zda měl prezident u nehody zastavit. Otevírá jinou otázku. Kde končí obyčejný lidský příběh a kde začíná budování politického obrazu veřejné osobnosti. Právě na tuto hranici ve své ironické reakci upozorňuje a tvrdí, že v případě příběhu s paraglidistou se stala hlavním tématem celé události.