Na první pohled to vypadá jako paradox. Atomová bomba svržená 6. srpna 1945 na Hirošimu využívala uran-235, radioaktivní izotop s poločasem rozpadu přibližně 704 milionů let. Jestliže se tedy uran rozpadá tak pomalu, proč se dnes v Hirošimě normálně žije? Proč město nezůstalo nebezpečně radioaktivní po stovky nebo tisíce let? Odpověď ukazuje, jak snadno lze poločas rozpadu špatně interpretovat. Dlouhý poločas totiž automaticky neznamená vysokou intenzitu záření. Do značné míry je tomu právě naopak. A druhá část odpovědi souvisí s tím, co se při jaderném výbuchu stalo a především kde bomba explodovala.

Poločas rozpadu vyjadřuje dobu, za kterou se statisticky přemění polovina atomových jader určitého radionuklidu. Pokud je poločas velmi dlouhý, znamená to, že se jednotlivá jádra rozpadají relativně pomalu. Uran-235 je proto sice radioaktivní po nesmírně dlouhou dobu, ale jeho spontánní rozpad probíhá pomalu. Při jaderném výbuchu je situace jiná. Rozštěpením jader uranu vznikají radioaktivní produkty štěpení s různými poločasy rozpadu. Vedle nich je při samotné explozi uvolněno velmi intenzivní počáteční ionizující záření, zejména gama záření a neutrony.


Pro další vývoj Hirošimy měla zásadní význam výška výbuchu. Little Boy neexplodoval na zemi. Bomba vybuchla přibližně 600 metrů nad městem, nad oblastí tehdejší nemocnice Šima. Tento údaj dnes uvádí jako nejspolehlivější také město Hirošima. To je důležité kvůli vzniku radioaktivního spadu. Při povrchovém jaderném výbuchu se ohnivá koule dostane do kontaktu se zemí a může do sebe nasát velké množství půdy, prachu a trosek. Ty se smísí s radioaktivními látkami, jsou vyneseny do atmosféry a následně mohou dopadat zpět na zem jako intenzivní lokální radioaktivní spad.

V Hirošimě však k detonaci došlo vysoko nad povrchem. Nevznikl proto stejný mechanismus rozsáhlé lokální kontaminace půdy jako při jaderném výbuchu na povrchu. Radioaktivní spad po Hirošimě samozřejmě existoval. Část radioaktivních látek se dostala na zem a s bombardováním je spojen také známý „černý déšť“, který obsahoval vodu, saze, prach a radioaktivní částice. Rozhodující však bylo, že značná část materiálu byla rozptýlena v atmosféře místo toho, aby zůstala koncentrovaná v půdě bezprostředně kolem hypocentra.


Ta však velmi rychle slábla. Podle RERF připadlo téměř 80 procent celkové odhadované dávky z indukované radioaktivity na první den, přibližně dalších deset procent na druhý až pátý den a zbývajících deset procent na dobu od šestého dne dále. Výrazně klesala také se vzdáleností. Ve vzdálenosti půl kilometru od hypocentra byla odhadovaná kumulativní dávka přibližně desetkrát menší než přímo v hypocentru a ve vzdálenosti jednoho kilometru asi stokrát menší. Právě proto není přesné říkat, že se „celé město stalo radioaktivním“. Aktivace byla nejsilnější v blízkosti hypocentra a její význam rychle klesal s časem i vzdáleností.

Hirošima bývá někdy srovnávána s Černobylem. Z hlediska radioaktivní kontaminace však šlo o dvě zcela odlišné události. V Hirošimě explodovala jediná jaderná zbraň vysoko nad zemí. Naproti tomu černobylský reaktor obsahoval obrovské množství jaderného paliva a radioaktivních produktů vznikajících během dlouhodobého provozu reaktoru. Při havárii v dubnu 1986 se část tohoto mnohem většího inventáře radionuklidů dostala přímo do životního prostředí. Radioaktivní látky kontaminovaly půdu a některé z nich, například cesium-137, mají poločas rozpadu kolem třiceti let.


To samozřejmě nijak nezmenšuje katastrofální následky samotného bombardování. Město Hirošima odhaduje, že do konce roku 1945 zemřelo přibližně 140 tisíc lidí, přičemž přesný počet není možné určit. Radiace navíc způsobovala zdravotní následky ještě dlouho po skončení akutní fáze katastrofy. Příběh Hirošimy ale ukazuje, proč je při úvahách o radioaktivitě zavádějící soustředit se pouze na jedno působivé číslo.

Poločas uranu-235 kolem 704 milionů let zní hrozivě. Sám o sobě však neříká, jak nebezpečné bude konkrétní místo po jaderném výbuchu. Rozhodující je, co se při explozi vytvořilo, kolik radioaktivního materiálu se dostalo do prostředí, kam se rozptýlil a jak rychle jednotlivé radionuklidy zanikají. A právě proto může dnes na místě, nad kterým před více než osmdesáti lety explodovala uranová atomová bomba, stát normálně fungující město.



Zdroje: 1. Radiation Effects Research Foundation – Frequently Asked Questions⁠; 2. Hiroshima City – The Atomic Bombing and the Spirit of Hiroshima⁠; 3. Hiroshima City – Hypocenter of the Atomic Bomb⁠