Problém přitom přesahuje současnou vládu. Důchody, zdravotnictví, obrana, sociální služby a rostoucí náklady státního dluhu vytvářejí závazky, které nelze dlouhodobě financovat pouze dalším zadlužováním. Politické strany přesto pokračují ve slibech vyšších výdajů, zatímco skutečné reformy státního hospodaření zůstávají omezené. Česko se tak postupně přibližuje situaci, kdy stále větší část veřejných příjmů pohltí financování dřívějších rozhodnutí.

Podle listopadové prognózy Ministerstva financí má deficit celého sektoru vládních institucí v roce 2027 dosáhnout 3,5 procenta HDP. Stejnou úroveň má vykazovat také strukturální schodek, který zohledňuje hospodářský cyklus a jednorázové vlivy. To znamená, že rozpočtová nerovnováha není pouze důsledkem přechodného zpomalení ekonomiky, ale také dlouhodobého nastavení příjmů a výdajů.

Národní rozpočtová rada upozorňuje, že Česká republika opouští dosavadní konsolidační trend. Rozpočtová politika se uvolňuje v době, kdy rostou nároky na dlouhodobé financování sociálního systému, zdravotnictví a obrany. Vláda argumentuje potřebou investic a podporou životní úrovně. Samotná účelnost jednotlivých výdajů však ještě neznamená, že jsou dlouhodobě finančně udržitelné.


Podobný tlak existuje ve zdravotnictví, kde vyšší náklady vyvolávají nové technologie, mzdy, rozsah poskytované péče i stárnutí obyvatel. Každé trvalé zvýšení plateb nebo rozšíření nároků vytváří závazek, který musí být financován také v následujících letech.

Stále nákladnější je rovněž samotné zadlužení. Rozpočtované výdaje kapitoly Státní dluh mají vzrůst ze 110 miliard korun v roce 2026 na přibližně 130 miliard v roce 2027. Jde o prostředky, které již nelze použít na nové školy, nemocnice nebo infrastrukturu. Stát tak musí stále více vydávat na financování svých dřívějších schodků.

Nové daně přinesou peníze. Zaplatí je ale celá ekonomika

Rostoucí výdaje vysvětlují, proč se vláda vrací k úvahám o nových daních. Vedle mimořádného zdanění rafinérských marží se diskutuje o vyšším zatížení investičních nemovitostí a dalších vybraných sektorů. Konkrétní podoba většiny těchto opatření však zatím není známa.

Mimořádné zdanění může být ekonomicky odůvodnitelné například tehdy, pokud podniky dosáhnou nečekaných zisků v důsledku krizových podmínek. Takové příjmy však zpravidla nejsou trvalé. Nelze jimi proto spolehlivě financovat výdaje, které se budou každoročně opakovat.


Česká republika navíc již nyní výrazně zdaňuje práci. Podle OECD dosahoval v roce 2025 daňový klín u bezdětného zaměstnance s průměrnou mzdou 41,2 procenta celkových nákladů práce, zatímco průměr organizace činil 35,1 procenta. Ukazatel zahrnuje daň z příjmů i odvody zaměstnance a zaměstnavatele. Další zvyšování zatížení práce by mohlo komplikovat zaměstnávání, snižovat čisté příjmy domácností a oslabovat konkurenceschopnost.

Prostor pro změnu nabízí přehodnocení struktury daní, například vyšší podíl majetkového zdanění při současném snížení odvodů z práce. Takový postup doporučuje také OECD. Muselo by však jít o promyšlenou reformu, nikoli pouze o další příjem do státní pokladny.

Největším ekonomickým rizikem je, že stát bude rostoucí výdaje financovat vyšším zdaněním právě těch podniků a zaměstnanců, na jejichž produktivitě závisí jeho budoucí příjmy. Pokud daňová politika oslabí investice a hospodářský růst, může se část očekávaných dodatečných příjmů v dalších letech ztratit.

Evropa se zadlužuje. Bez reforem čeká Česko stejný problém

Česká republika není výjimkou. Podle Eurostatu dosáhl v roce 2025 deficit veřejných financí Evropské unie 3,1 procenta HDP a veřejný dluh vzrostl na 81,5 procenta HDP. Francie, Itálie a další velké ekonomiky čelí vysokému zadlužení současně s rostoucími požadavky na obranu, sociální zabezpečení a modernizaci průmyslu.

Česko má zatím výrazně nižší dluh. Ministerstvo financí očekává jeho růst na 45,8 procenta HDP v roce 2026 a 47,4 procenta v roce 2027. Země tedy není v bezprostřední dluhové krizi, nepříznivý je však směr vývoje. Národní rozpočtová rada ve své dlouhodobé projekci upozornila, že při předpokládaném pokračování rozpočtové politiky by stát mohl narazit na zákonnou dluhovou brzdu ve výši 55 procent HDP již v roce 2034.


Pouhé administrativní úspory přitom nestačí. Digitalizace, využití umělé inteligence, odstranění duplicitních činností a omezení provozních nákladů mohou přinést miliardy korun. Strukturální deficit však představuje problém v řádu stovek miliard. Reforma se proto musí dotknout také efektivity zdravotnictví, sociálních programů, veřejných investic a pravidel dlouhodobého růstu výdajů.

Rozhodující bude rovněž schopnost ekonomiky vytvářet nové příjmy. Bez růstu produktivity, investic a konkurenceschopnosti průmyslu nebude možné dlouhodobě financovat stále nákladnější veřejné služby. Samotné přerozdělování peněz mezi jednotlivými skupinami obyvatel hospodářský růst nenahradí.

České veřejné finance tak stojí před rozhodnutím, které politici dlouhodobě odkládají. Nové daně mohou být součástí konsolidace, ale samy neodstraní její příčiny. Pokud stát nezmění způsob svého hospodaření a nepřehodnotí dlouhodobé závazky, mohou dodatečné příjmy pouze oddálit další rozpočtové problémy.

Největším rizikem není samotné zvýšení daní, ale situace, kdy občané a podniky budou platit stále více, zatímco stát bude pokračovat v zadlužování. Skutečná reforma veřejných financí musí začít otázkou, které výdaje jsou nezbytné, jak efektivně jsou využívány a kdo ponese odpovědnost za jejich dlouhodobé financování.



Zdroje: 1. Ministerstvo financí ČR – Makroekonomická predikce; 2. Ministerstvo financí ČR – Fiskální výhled; 3. Národní rozpočtová rada – Vyjádření k rozpočtu na rok 2027⁠; 4. Národní rozpočtová rada – Dlouhodobá udržitelnost veřejných financí 2026⁠; 5. OECD – Taxing Wages 2026⁠; 6. Eurostat – Deficity a zadlužení zemí EU za rok 2025⁠